V USA, třetí nejlidnatější zemi na světě, žije přes 317 miliónů obyvatel. Z nich jsou jen zhruba dvě třetiny běloši. Přibližně 13 % lidí jsou Afroameričané a kolem 5 % obyvatel má předky v Asii. Nejpočetnější a zároveň nejrychleji rostoucí minoritou jsou pak se 17 % a na počet více jak 52 milióny lidí Latinoameričané a Hispánci. Spoustu demografických drobností a zajímavostí objevíte v této interaktivní mapě.

Všechny minority jsou navíc nejpočetněji zastoupeny ve velkoměstech a pobřežních státech – například v Kalifornii (a Los Angeles), New Yorku a floridském Miami – tedy státech, v nichž se odehrává (nebo alespoň natáčí) drtivá většina americké filmové a seriálové produkce. Zamýšleli jste se ale už někdy nad tím, do jaké míry Hollywood tuto rasovou pestrost odráží? Pokud ano, museli jste dospět k názoru, že povětšinou dosti bídně. Přesně o tomto nesouladu herecké a společenské diverzity bude v dnešním článku řeč.

Ve chvíli, kdy jakákoliv skupina lidí není v médiích zastoupena, musí její členy napadnout: „Jakou roli v téhle kultuře vlastně hraji?“ Pro tento jev se užívá akademický termín „symbolické vyhlazení“. (Martha Lauzen, Ph.D.)

Podívejme se nyní, jak si v průběhu let co do zastoupení na obrazovkách a filmových plátnech vedli například takoví Afroameričané. Píšu „například“, ale výběr Afroameričanů není náhodný: Latinoameričané a Asiaté se ve filmech objevují v mnohem menší míře než Afroameričané, povětšinou v zanedbatelných roličkách policejních parťáků, drogových dealerů, svůdnic a podobných nesmyslů. Kdo ví, proč tomu tak je. Možná jde o pokračování tradice – zatímco zastoupení Afroameričanů ve společnosti se drží kolem 13 % již desítky let, Asiatů bylo v Americe vždy relativně málo a Latinoameričanů hodně přibylo až v posledních desetiletích. Možná má Hollywood oční zákal a navíc mu dlouho trvá, než si zvykne na společenské trendy a začne je náležitě reflektovat. A možná se vedoucí konkurzů drží pravidla „když už, tak už“ – když už mají najmout někoho snědšího, tak ať je snědý pořádně. U Hollywoodu by mě podobná ohavnost ani nepřekvapila – ale to ostatně uvidíte sami.

Mimochodem, tento bez-servítkový tón, který jsem nasadil už v předchozím článku o ženách, si udržuji až do konce. Mám pocit, že je to potřeba a že od čehokoliv odhlížet či to dárkově balit do eufemizmů by byla medvědí služba. Podobně jako tomu bylo u článku minulého – a bude u i toho následujícího – dnešní čtení tedy pravděpodobně bude čas od času trochu skličující. Věřte ale, že ani psát tento text nebylo zrovna nejjednodušší. Před katarzí se nicméně nějaký ten šok a bolest dostavit musí, takže… jako když se strhává náplast…

Afroameričané se už od počátku kinematografie ve filmu sice objevovali, ale jen sporadicky a zásadně to bylo pouze v drobných vedlejších rolích. Hodně nám toho o jejich stavu může napovědět pohled na zlatý výběr Hollywoodu – Oscary. Jedna studie provedená týmem z University of South Carolina v roce 2011 analyzovala všechny filmy nominované na tuto cenu a zjistila, že drtivá většina v nich obsazených herců jsou běloši – ze 1400 mluvících postav bylo pouhých 11,6 % Afroameričanů.

Nyní si jistě spousta z vás vzpomněla na to, že je v americké populaci zastoupení afroameričanů přibližně třináctiprocentní a že to s těmi 11,6 % tedy zase nemůže být tak horké. Bohužel je, a to hned ze dvou důvodů.

1) Oněch 13 % neřeší geografické rozložení populace. Zatímco třeba na Jihu a ve středu Ameriky se dá předpokládat, že mnoho Afroameričanů z historicko-společenských důvodů nežije, v progresivnějších, demokratických státech (obzvlášť v Kalifornii a New Yorku, v nichž je situována valná část hollywoodské produkce), je jejich koncentrace díky lepším podmínkám pro život mnohem vyšší. Sečteno a podtrženo – nehledě k ostatním rasovým minoritám, které by také měly být více vidět –, pokud bychom chtěli hovořit čistě v číslech, Hollywood má stále co dohánět. Jenže nejde jen o čísla.

2) Když se zamyslíte nad tím, jaké druhy rolí oněch 11,6 % afroamerických herců dostává, musíte si uvědomit, že většina z nich je zanedbatelných; že jde povětšinou o role vedlejší, role kamarádů hlavních (bílých postav), role sidekicků, role šéfů do pár scén, role stereotypicky vtipných, obézních dam, co na hlavní protagonisty někde kvůli něčemu křičí, a to když je dobrý den. Prosím pěkně, tohle není diverzita. Tohle je výsměch.

Například první Afroameričankou, která získala Oscara, byla Hattie McDaniel za svou vedlejší roli ve snímku z roku 1939 Jih proti Severu. A Americe pak trvalo více než dvacet let, než dala dalšímu Afroameričanovi pořádnou roli, za níž si mohl odnést druhou sošku Americké filmové akademie. Byl jím Sidney Poitier, jenž oscarovou komisi okouzlil svým výkonem v Polní lilii. Oscara za hlavní roli si pak odnesl za dalších skoro 40 let až Denzel Washington za Training Day.

Ve stejném roce, kdy Denzel získal Oscara za Training Day, si poprvé v historii sošku za herecký výkon v hlavní roli odnesla i jedna Afroameričanka – tou byla Halle Berry, nominovaná za svůj výkon v Plesu příšer. Oba dva ve svých děkovných řečech zmínili závažnost celé situace. Halle Berry prohlásila: „Tenhle okamžik je úspěchem nejen pro mě.“ Denzel Washington zase vystřihnul poklonu Sidneymu Poitierovi: „Až nadosmrti se za tebou budu hnát, Sidney.“

Ačkoliv žádný Afroameričan – natožpak Afroameričanka – nikdy nevyhrál Oscara za režii (nominací se mu nejblíže dostali Spike Lee a Lee Daniels) hercům se od té doby (když ji porovnáte s předcházejícími dekádami), relativně dařilo. Výherce ale i tak můžeme v klidu a bez ztráty času vyjmenovat: Denzel Washington, Whoopi Goldberg, Jamie Fox, Forest Whitaker, Morgan Freeman, Jennifer Hudson, Mo’Nique a Octavia Spencer. Jelikož jde o takovou vzácnost, vždy když vyhraje nějaký Afroameričan či Afroameričanka, média ten úspěch oslavují více než v případě jejich bílých kolegů.

S ohledem na nominace Afroameričanů na Oscary a další herecká ocenění se mimochodem stáváme účastníky velmi ožehavé a vyhrocené konverzace. Pokusím se osvětlit: Komise, které tyto ceny udílejí, neustále balancují na ostří pozitivní a negativní diskriminace. Vzhledem k tomu, jak málo dobrých rolí afroameričtí herci za rok často dostanou, se není čemu divit, když je třeba mezi nominovanými na tu kterou hereckou cenu běloch vedle bělocha. Jenže v takovém případě se na komisi sesype kritika a obviní ji z diskriminace (a kdo ví, třeba v některých případech k diskriminačnímu chování skutečně dochází). Těmto nařčením se proto filmové komise snaží vyhnout nominacemi “toho – s trochou štěstí – jednoho snědého herce či herečky v každé kategorii” (kteří pak stejně většinou nic nevyhrají – jen se podívejte na letošní Zlaté glóby). Jestliže ale někoho nominují ne na základě kvalit jeho výkonu, ale jen proto, že má tmavší odstín kůže a v médiích „to vypadá dobře“, jedná se o diskriminaci pozitivní a kritiku si takové komise zaslouží jakbysmet.

Stejná logika by šla uplatnit i v případě samotného obsazování rolí. Najmout do nějaké vedlejší role Afroameričana jen proto, že je na rozdíl od všech ostatních herců v hlavních a vedlejších partech snědý a že kdyby ho nenajali, studio by se stalo terčem obvinění z negativní diskriminace, je diskriminací pozitivní, protože by se do oné role klidně více mohl hodit třeba i ten běloch. Jenže otevřené konkurzy, o nichž bude řeč později a které by tento problém vyřešily, Hollywoodu příliš nevoní. A podobně je velmi rozšířenou praktikou obsazovat party, jež by měly připadnout snědým hercům, pro jistotu bělochy (dívejte se i na obrázky a přiložená videa). Při počátečních úsudcích o tom, jakého herce či herečku do toho kterého partu dosadit, se proto ani tak nepřihlíží k otázkám, jestli se do něj hodí a jestli na něj mají, ale vedoucí konkurzů se odráží od toho, jaké je kdo rasy. To se to pak diskriminuje jedna báseň – pozitivně i negativně.

Jak ve svém článku z roku 2011 psali Manohla Dargis a A. O. Scott, „rasová otázka nebyla v americké kinematografii nikdy záležitostí jednoduchého, pozvolného vývoje. Mnohem častěji docházelo k náhlým poskokům a regresi. Průlomy se střídaly s odporem, období intenzivních debat byla často následována nepříjemným tichem.“ Tento článek vyšel v roce 2011 v reakci na udílení Oscarů za rok 2010, během nějž všechny diváky i lidi z branže udivilo, jak málo snědých lidí (herců i technických profesionálů) bylo nominováno, jak málo jich přišlo. V době post-rasové vlády Barracka Obamy člověka taková běloba zarazila, udivila, šokovala.

Ono se ale zase nebylo moc čemu divit. Podle nedávné studie The Los Angeles Times je v Americké filmové akademii, která Oscary udílí, pouze 2 % ne-bělochů. A s přihlédnutím k obtížnosti, s jakou se do ní člověk může dostat, je nepravděpodobné, že by se chutě Oscarů v dohledné době příliš měnily. Scenárista a režisér Phil Alden (sám běloch, mimochodem) poznamenal: „Jsme si naprosto vědomi toho, že musíme začít odvádět lepší práci. Jestliže ale průmysl celkově nedokáže pořádně rozšiřovat své řady, je pro nás samotné velmi obtížné diverzifikovat naše členy.“ Překlad: „Dobře víme, že jsme tak trochu omezení a že pro Afroameričany nevolíme, protože se nám nelíbí a nebereme je vážně. Jenže jsme zabedněnci a nehodláme s tím nic dělat – nedej Bože se třeba měnit –, takže nám dovolte svalit vinu na zákeřnost světa a absolutní nemožnost měnit zavedené způsoby a pravidla.“

————————

Jednomu by se tak sice chtělo věřit, že po Martinu Lutheru Kingovi, bojích za lidská práva a nejnověji zvolení Obamy prezidentem se Afroameričané v Hollywoodu museli začít čím dál více prosazovat a dnes, po více jak padesáti letech, tak jde o vyhraný a dávno zapomenutý boj; že se Hollywood poučil ze svých chyb a sám se snaží cílit na rovnost při obsazování rolí. Jenže…

Podle studie, pořízené na popud Screen Actors Guild (SAG, Svazu herců) zastupovali ne-běloši v roce 2008 na obrazovkách pouhých 27,5 % rolí, což byl skoro dvouprocentní úbytek oproti roku 2007. Konkrétně statistika vypadala následovně:

–    72.5 % – běloši

–    13.3 % – Afroameričané

–    6.4 % – Latinoameričané a Hispánci

–    3.8 % – Asiaté a obyvatelé Tichomoří

–    0.3 % – původní obyvatelé Ameriky (lidově Indiáni)

–    3.8 % – další

Prezident SAG Ken Howard si tohoto nepoměru samozřejmě všiml a podotkl: „Zobrazení různorodého a multikulturního světa, v němž dnes žijeme, v televizi ani v nejmenším neodpovídá realitě. Budeme proto nadále spolupracovat s producenty, vedoucími castingů a dalšími profesionály na tom, aby byla Amerika vyobrazována pravdivě. Postaráme se proto, aby všichni naši členové měli stejné příležitosti k zaměstnání bez ohledu na jejich rasu.“

Tato studie vyšla v roce 2008. Změnilo se od té doby něco? Pokud se zamyslíte nad současnou seriálovou (a filmovou) tvorbou, musíte uznat, že příliš ne. Většina hollywoodské produkce vypadá, jako by ji ošplouchli bělidlem. Maximálně někde najdete nějakou tu (dnes již skoro povinnou) snědší postavu ve vedlejší roli a pár dalších v miniaturních roličkách či nemluvících štěcích. Hlavní party ale až na pár výjimek připadají bělochům. Možná je to tím, že drtivá většina producentů a vedoucích konkurzů jsou běloši (a vrána k vráně sedá), jenže je třeba si uvědomit, že Hollywood je byznys a že oni producenti a vedoucí konkurzů nedělají filmy pro sebe, ale pro multikulturní a rasově rozmanité (a stále rozmanitější) publikum.

Z oněch výjimek můžeme co do televizní tvorby zmínit například Lucy Liu v seriálu Elementary, Kerry Washington ve Skandálu, Dona Cheadlea v Profesionálních lhářích či dávný seriál Špína Baltimoru. V kinech se zase producenti nebojí postavit do hlavní role velkofilmu v podstatě pouze Denzela Washingtona a Willa Smithe (i ten Morgan Freeman hraje soustavně jen druhé housle).

Ve filmové tvorbě je situace vůbec zlá. V roce 2012 vyšla výzkumníkům z USC Annenberg v čele s profesorkou Stacy L. Smith studie analyzující 500 nejvýdělečnějších filmů americké tvorby za posledních pět let. Podle ní zastupovali Afroameričané pouze 10,8 % z celkového počtu mluvících rolí, Asiaté jen 5 % a Latinoameričané a Hispánci dokonce pouhých 4,2 %.

Stacy L. Smith se k závěrům své studie vyjádřila takto: „Mezi populárními filmy je stále velmi viditelný nedostatek diverzity. Letos slavíme 50. výročí bojů za lidská práva a podle výsledků sčítání lidu jsme rozmanitější než kdy dříve. Naše filmy ale v člověku vyvolávají výrazně odlišný dojem.“

Pokud by někdo měl náhodou dojem, že zhruba 20% zastoupení je stále ještě relativně dobré, položím vám doplňující otázku: O jaké druhy rolí se jedná? Jaké role herci tmavšího odstínu pleti v Hollywoodu dostávají? Hlavní či vedlejší? Smithové studie dokazuje, že povětšinou vedlejší, a navrch jde o role typologicky problematické. Například Latinoameričanky jsou oproti ženám jiných ras až v překvapivě velké míře zobrazovány jako spoře oděné sexy svůdnice (a konkrétně Michelle Rodriguez pak typicky jako vojanda, vražedkyně, holka od rány atd.). Afroameričany zase Hollywood skoro nezobrazuje v rolích rodičů či pečovatelů (tohle se děje pouze v 26,7 % případů) a ani ne tolik v rolích přítelů a milenců (jen 43,3 % z nich na plátně s někým chodí). Co tedy dělají? To přeci všichni víme: Tváří se drsně, tu a tam někomu pošolichají ciferník, občas zahláškují a hlavně fungují jako snadno postradatelní/nahraditelní přátelé bílých hrdinů v hlavních rolích. *umělé odkašlání – Iron-Man*

Na tento fakt ostatně narazil například i Graham Norton, když si ve svém pořadu povídal s Idrisem Elbou. Ptal se ho, jak je možné, že v době, kdy se to erotickými scénami ve všemožných filmech jen hemží, zrovna tento herec doposud žádnou nenatočil. Na to mu Idris podal následující odpověď: „Jednu jsem přeci jenom natočil. S Beyonce ve filmu Posedlá. Ona to vlastně ani nebyla erotická scéna. Hráli jsme manželský pár a jen jsme se tak políbili. Já tyhle scény prostě moc netočím. Snad proto, že nedostávám romantické role.“

A když se zamyslíte nad Elbovou tvorbou, nejde mu nedat za pravdu. Ve Špíně Baltimoru hrál drogového dealera a jednoho ze záporáků, v Americkém gangsterovi si střihnul roli gangstera, v Gangsterech zase roli velitele skupinky zlodějů, ve filmu Pacific Rim ztvárnil postavu drsného velitele, v Prometheovi hrál kapitána vesmírné lodi, v Thorovi dveřníka 2.0 (Tahle postava je vůbec zajímavá, protože se na studio po Idrisově obsazení strhla lavina fanouškovské kritiky, že si dovolili udělat z původně bělošské postavy černocha. Jenže kdyby tvůrci Thora neobsadili alespoň toho Idrise, ve filmu by – snad jen kromě Samuela L. Jacksona, který v něm vystupuje asi minutu – žádná další snědá postava nebyla.), pro Luthera je na prvním místě práce, Mandela: Long Walk to Freedom erotickými scénami také (vcelku nepřekvapivě) nepřekypoval a i v dalších snímcích hrál Idris buď podobné druhy rolí, nebo měla jeho postava tak málo prostoru, že u ní na nějaké romantické podzápletky jednoduše nebyl prostor.

Na tomto jednom herci je tak poměrně hezky vidět, jak Hollywood přemýšlí a pracuje a jaké druhy rolí snědým hercům zhruba nabízí. Čím to může být? Původ této zaujatosti je možná stejný jako v případě zkresleného obrazu žen v hollywoodských filmech a seriálech: Kámen úrazu je pravděpodobně jednak v nízkém zastoupení za kamerou na pozicích scenáristů, režisérů, producentů atd. a možná i v pohodlnosti tvůrců a studií a jejich neochotě „riskovat“. Jestliže je totiž tak snadné točit stále dokola podobné příběhy, při jejich obsazování se neustále opírat o ty samé stereotypy, a lidem–zákazníkům to ve výsledku vůbec nevadí a dál bez mrknutí oka utrácí za tyto výtvory peníze, tak proč by se mělo něco měnit?

Hollywood je byznys a slyší hlavně na peníze, takže by o rasové diverzifikaci postav začal uvažovat teprve ve chvíli, kdy by si povšimnul, že mu zbytečně celobílé snímky začínají prodělávat, zatímco z filmů s vyváženějším obsazením má balíky peněz. Jenže to by si filmoví konzumenti po celém světě museli uvědomit, co svou kinovolbou dělají a jakou zprávu tím do továrny na sny posílají…

Jak bylo před okamžikem psáno, běloši nejsou v Hollywoodu ve výrazné převaze jen před kamerou ale také za ní. Z celkového počtu 565 režisérů, kteří mezi lety 2007 a 2012 natočili nějaký trhák, bylo pouhých 33 snědší pleti. A pokud bychom si celou záležitost chtěli udělat ještě složitější, z oněch 33 režisérů byly jen dvě ženy „Je skoro k neuvěření, že napříč všemi těmito režisérskými posty člověk narazí pouze na dvě černošky. Existuje přece spousta jiných talentovaných afroamerických režisérek, tak kde je jim konec?“ ptala se Stacy L. Smith.

Kde je jim konec? Kdesi na dně hollywoodského potravního řetězce, bohužel. Pro afroamerické režisérky neexistuje precedent (díky němuž se například afroamerickým sportovcům tolik daří prosadit v basketbalu), nemají žádný vzor, o který by se mohly opřít a na který poukázat, což jim celou situaci dost ztěžuje. Stejně jako v případě obyčejných herců se ale musí potýkat ještě s jedním problémem, a to až neuvěřitelně zkreslenými představami studií o tom, jak vypadá americká společnost a co od filmů očekává.

Studia, zdá se, stále žijí ve světě bílé Ameriky, kdy slovo rasových menšin nemá pražádnou váhu. A jelikož ví, že každý divák – ať chce či nechce – se při sledování filmů a seriálů vžívá do rolí hlavních postav, chce jim toto vžívání co nejvíce usnadnit. Jinými slovy: Protože jsou studia přesvědčena, že většina diváků jsou běloši, co by se nedokázali vžít do role snědší postavy (a neutratili by proto peníze za lístek do kina), tak nechtějí nic riskovat a do hlavních rolí obsazují skoro ze zásady bělochy. Hollywood ostatně není nezisková společnost – musí vydělávat a při stamiliónových rozpočtech velkofilmů a dodatečných nákladech na reklamu musí vydělávat opravdu hodně. V tomto ohledu je vcelku logické, že studia dělají vše proto, aby se film zalíbil co nejvíce lidem – a jelikož se domnívají, že přítomnost snědých postav v hlavních rolích by jejich nákladné projekty potopila, tak se jim vyhýbají. A aby kritici příliš neprskali (a jejich produkty alespoň z dálky vypadaly, že odráží realitu), dávají někoho snědšího vždy alespoň do vedlejší role.

Schválně si na závěr této části článku prohlédněte výsledky studie Gwen Sharp, která zkoumala castingové praktiky v Hollywoodu:

—————————

Pokud sledujete dění na současné americké kinematografické scéně, můžete nyní namítat, že to s tím obsazováním Afroameričanů zase nebude tak horké, když třeba Tyler Perry ročně vydá v průměru jeden dva filmy se skoro kompletně černošským hereckým osazenstvem a vloni se navíc urodilo nebývalé množství filmů s rasovou tématikou (Fruitvale, 12 let v řetězech, Komorník, 42, Mandela a na začátku roku navíc v kinech ještě běžel Nespoutaný Django). Obě námitky však mají své mouchy.

Ve filmech Tylera Perryho (Madea Goes to Jail, Madea’s Big Happy Family, A Madea Christmas, Madea’s Witness Protection, Vražedná hra apod.) hraje vysoký počet Afroameričanů a za léta točení a účinkování v podobných snímcích si pro sebe Perry vybojoval zasloužilé místo v sekci černošské kinematografie. Perry sám je Afroameričan, takže větší herecká diverzita v jeho dílech člověka nepřekvapí – podle Smithové studie je v průměru 52,6 % mluvících postav ve filmech režírovaných Afroameričany tmavé pleti (pro porovnání, ve filmech režírovaných bělochy je jejich zastoupení pouze 9,9 %). Marc Choueiti podotkl: „Jednoduše řečeno, pokud je rasově různorodý tým za kamerou, je tato diverzita vidět i na plátně. Otázkou ale zůstává, jestli Hollywood tyto režiséry podporuje v tom, aby točili diverznější příběhy, které lépe odrážejí současný svět, nebo jestli jim svěřuje jen a pouze ten typ příběhů, který se přímo dotýká jejich vlastní rasy?“

Problémem u Perryho filmů je, že tyto snímky zdaleka nejsou celoamerickými letními trháky. Díky nízkým nákladům na výrobu si na sebe hravě vydělají, takže je lze považovat za velmi úspěšné, ale jejich diváky jsou stabilně právě a jen Afroameričané (a v poslední době také trochu Latinoameričané), konkrétně Afroameričanky středního věku. Afroameričané filmy Tylera Perryho podle statistik mají rádi, takže na ně i přes záporné kritiky chodí. Jsou to filmy o nich, od nich a pro ně, tak proč by na ně v záplavě veškeré té bílé hollywoodské produkce také nechodili?

Jenže toto je kámen úrazu – na filmech Tylera Perryho na bělochy skoro nenarazíte. Poměr afroamerických a bělošských diváků na jeho snímcích se většinou pohybuje kolem 9:1. Toho si povšimnul Spike Lee, režisér Malcolma X a filmu Jednej správně a dlouholetý bojovník za diverzifikaci Hollywoodu, který stranou Perryho filmové tvorby prohlásil: „Máme černošského prezidenta a přitom kráčíme nazpět.“

Perry (a studia, u kterých své filmy natáčí) si je tohoto problému dobře vědom, takže se v poslední době snaží obsazovat herce a neherce tak, aby do kin nalákal i diváky, kteří by se na „film Tylera Perryho“ normálně nepodívali. Ve Vražedné hře to zkusil s Kim Kardashian a naposledy v A Madea Christmas s Chadem Michaelem Murraym a Larry the Cable Guyem. Nutno dodat, že obzvláště z posledního filmu se vyklubal poněkud propadák – možná i proto, že afroameričtí diváci dostali pocit, že díky rasově vyrovnanému osazenstvu (běloši a Afroameričané jsou v tomto snímku zastoupeni v poměru zhruba 50 na 50) onen film již není „jejich“.

Filmy Tylera Perryho jsou ale malé rybky z hodně specifického hollywoodského rybníčku. Co takové mainstreamovější snímky jako 42, Černobílý svět nebo Zrození šampióna či ona plejáda filmů, které v roce 2013 ze všech úhlů rozebíraly rasovou tématiku? I zde narazíme na spoustu problémů a nuancí.

42 (hrál tu mimochodem náš T. R. Knight) z roku 2013 se stal překvapivým hitem, protože k sobě nalákal velmi různorodé publikum. Šlo o film z prostředí baseballu, takže se do kin nahrnuly davy sportovních fanoušků bez rozdílu barvy pleti; a jednak šlo o film s rasovou tématikou a spoustou afroamerických herců, kteří stáli v centru vyprávění a jen „nepřicmrndávali“ svým bílým kolegům, takže na něj ve velké míře chodily i Afroameričané.

Černobílý svět s podobně různorodým hereckým osazenstvem ve výdělcích z amerických kin překročil hranici 100 miliónů dolarů, byl nominován na několik Oscarů a Octavia Spencer si sošku za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli dokonce odnesla.

A Zrození šampióna se Sandrou Bullock v hlavní roli po celém světě vydělalo přes 300 miliónů dolarů a Sandře znovu nastartoval tak trochu skomírající kariéru. Že tento film – stejně jako oba předchozí – natočil běloch? Nevážná náhoda. Že příběh bílé matky, co se ujme chudého afroamerického studenta, poskytne mu domov a on se z něj vyklube profesionální hráč amerického fotbalu, obsahuje prvky literárního a filmového archetypu „kouzelného negra“ – postavy černocha, existujícího v díle proto, aby svou odlišností nějakou jinou, bílou postavu (a diváky) něco naučil? Nepodstatnost. Že zatímco Sandře se po úspěchu Zrození šampiona hrnula jedna nabídka za druhou, po samotném titulním šampionovi dnes v Hollywoodu neštěkne pes? Prkotina. A že se dá s přihlédnutím i k těm 12 letům v řetězech, Fruitvale či Komorníkovi říci, že má v současném Hollywoodu obyčejný afroamerický herec či herečka skoro nulovou šanci zavadit o pořádnou, šťavnatou, hlavní roli, leda by se jednalo o mizerný film Tylera Perryho nebo snímek rozebírající otroctví, diskriminaci či rasovou nesnášenlivost? To… už je docela smutné.

Americký filozof Cornel West se pokusil současný stav Hollywoodu vystihnout následujícími slovy: „I přes veškerou pestrost současného černošského života nám Hollywood nabízí akorát tak černošskou patologii. Podívejme se například na Oscary: Co takový film Precious s mou drahou sestrou Mo’Nique? Co to má být? Afroameričané jsou v tom filmu znásilňováni, hanobeni, stojí na okraji společnosti. Pokud se vám tohle nelíbí, můžete se kochat postoji bílých misionářů vůči černošskému obyvatelstvu, jako je tomu ve Zrození šampiona. Pro Kristovy rány! Tohle v roce 2010? Práce Sandry Bullock si vážím, ale tenhle film není žádné umění.“

Jednomu by se chtělo s nadějí v hlase dodat, že i malé krůčky kupředu jsou dobrým znamením, jenže ony ty malé krůčky po desetiletích ústrků a diskriminace nejen nestačí, ale i urážejí. Fakt, že se i dnes Hollywood stále chová podle svých stejných pochybných pravidel, je dost ostudný.

—————————

Cos měl na srdci, jsi mi řekl. Teď mě ale poslouchej. Tvrdíš, že mi nechceš mluvit do života. Jenže co si myslíš, že teď děláš? Diktuješ mi, co smím, na co nemám právo a za co všechno můžu vděčit tvojí obětavosti. Něco ti povím: Já ti nic nedlužím! I kdybys pro mě býval udělal první poslední, plnil bys tím jen svoji povinnost. Přivedl jsi mě totiž na tenhle svět a přesně od té chvíle bylo tvou povinností mi to první poslední poskytnout. A stejnou povinnost budu mít i já, pokud si někdy pořídím dítě. Nic ti ale nedlužím! V kapse mě nemáš, takže mi nemáš co říkat, kdy a jak jsem podle tebe překročil nějakou mez; nemáš právo nutit mě k tomu, abych žil podle tvých pravidel. Tati, vždyť mě ani neznáš. Netušíš čím jsem ani kým jsem. Nemáš ponětí, jak se cítím, o čem přemýšlím. A i kdybych se ti to celý zbytek  života pokoušel vysvětlit, tak bys tomu nerozuměl. Jsi o třicet let starší než já. Společně s celou tvojí mizernou generací máš za to, že jaký byl svět za vašich mladých let, takový musí být navždy. A my kvůli vám budeme moci udělat krok kupředu teprve ve chvíli, kdy poslední z vás ulehne, zemře a přestane nám být přítěží! Rozumíš tomu? Prostě mi dej pokoj! Tati, jsi můj otec a já tvůj syn. Mám tě rád. Vždy jsem měl a navždy budu. Ty se ale pokládáš v první řadě za černocha, zatímco já o sobě prostě smýšlím jako o muži… (John Prentice ke svému otci, Hádej, kdo přijde na večeři)

—————————

V jedné z předchozích částí tohoto článku se psalo, že se najímáním výhradně bělochů do hlavních rolí studia snaží o to, „aby se film zalíbil co nejvíce lidem.“ Právě v tomto ohledu ale studia dělají největší chybu, protože – jak se ukazuje – filmy a seriály s rasově různorodými herci v hlavních rolích si vedou velmi dobře, a to právě díky diverzitě svého osazenstva. Jak se totiž ukazuje, on nejenže bělochům pohled na herce tmavší pleti vlastně vůbec nevadí, projekty s vyšším zastoupením rasových menšin navíc ve velké míře lákají k obrazovkám a do kin další zástupce oněch minorit.

Na nedbání této skutečnosti například částečně doplatili tvůrci Prince z Persie, kteří do tohoto velkofilmu i přes nechápavé pohledy kritiky namísto skutečného Peršana obsadili Jakea Gyllenhaala (v domnění, že na rozdíl od více či méně známého Peršana Gyllenhaal přiláká do kin davy). Ze zajímavého filmu se tak ale stala další z řady obyčejných letních blbin s minimálním zastoupením herců tmavší pleti. Minoritní publika proto snímek nechal do značné míry chladnými a i díky tomu se z něj stal jeden z největších propadáků toho roku.

Bridgette Webbová, studentka Komunikačních studií na USC Annenbergu, vysvětluje: „Když v televizi vystupuje někdo, kdo je vám podobný, máte hned pocit, jako byste najednou byli sami vidět. Současné ideály krásy jsou mně samotné natolik vzdálené, že když někde vidím zastoupené různorodé postavy, mám pocit, že médiím už nepřijdu tolik odlišná.“

Když odskočíme do televize a podíváme se na výsledky Nielsenovy zprávy z roku 2009, afroameričtí a další minoritní diváci, které tak láskyplně nálepkují „urban audiences/městská publika“, jsou považováni za „rychle rostoucí obecenstvo s vysokým potenciálem“. A právě pořady, které ani ne tak cílí přímo a jen na tato obecenstva (opět hřejivě pojmenované „urban programs/městské programy“), ale jsou dostatečně inkluzivní na to, aby je také zaujaly, jsou v televizi nejúspěšnější. American Idol, The Voice a Dancing with the Stars jistě mají obří sledovanost i díky manipulativnosti výsledného střihu a blyštivosti výsledného produktu, ale velkou roli v jejich úspěchu hraje i fakt, že jde o rasově nejrozmanitější pořady v televizi. Jejich tvůrci totiž mají už od počátku při vybírání soutěžících na mysli diverzitu a s ní spojenou sledovanost napříč všemi možnými demografickými bloky.

Podobně seriály s rasově rozličnými herci jako třeba zrovna Chirurgové slaví úspěchy, protože k sobě lákají všechny možné diváky, kteří jsou částečně i rádi, že svou minoritu vidí zastoupenou v televizi. Jistě, stejné úspěchy slaví i spousta jiných seriálů, které se o podobnou inkluzivnost ani nesnaží, ale na něco se člověk v té televizi dívat musí, že?

Například obchodní magnát Russell Simmons v jednom ze svých rozhovorů nenechal na Hollywoodu nit suchou a brojil právě za větší integraci herců tmavší pleti v televizi a filmech: „Lidé nechápou, že ať už Hollywood vypadá jakkoliv mile, přátelsky, soucitně a liberálně, najdete v něm menší integraci než v Show Jerryho Springera. V nejpromrzlejším ďolíku Ameriky a na nejjižnějším cípu amerického Jihu byste našli větší integraci, než jaká panuje v Hollywoodu. Jim to prostě nedochází. Nerozumí tomu a nevědí, jak s tím nakládat. Většina hollywoodské tvorby je proto sterilní, bílá a nudná. Integrovat musí, protože takhle teď Amerika vypadá – ne-bíle.“

Po letech úspěchů této metody na televizních obrazovkách je záhadou, že se o totéž nezačala filmová studia již dávno pokoušet…

—————————–

Obyčejný den v Seattle Grace: Do nemocnice přivezou ženu s bolestmi na hrudi, jíž se ihned ujme Dr. Yangová, Američanka s korejskými kořeny. Jakmile jí otevře hrudník, objeví v pacientce utěrku, kterou tam při poslední operaci nechal její nadřízený a objekt zájmu – Afroameričan Dr. Burke. Udá ho či nikoliv? Po krátké konverzaci s šéf-rezidentkou Dr. Baileyovou, taktéž Afroameričankou, Burkův omyl nahlásí vedoucímu chirurgie Dr. Webberovi – opět Afroameričanovi. Dr. Burke je pokárán a odebere se spát na příslužebnu. Dr. Yangová se mu jde se sklopenýma ušima omluvit. Napětí roste, začínají se líbat.

Následující den média šílí, protože tohle je poprvé, co se v televizi (natožpak ve filmu) dal dohromady černoch s Asiatkou. Píše se rok 2005, ale takováhle věc přesto plní stránky novin, časopisů a internetových portálů. Všem je jasné, že v Chirurzích se co do integrace děje něco velmi výjimečného – stranou bělošských a snědých herců seriál už začínal s poměrem téměř 1:1, a o rasové problematice se v něm přitom až na pár výjimek (Dr. Baileyová a saniťák se svastikou vytetovanou na břiše, flashback do 70. let za Dr. Webberem a Ellis Greyovou) vůbec nemluvilo.

Možná na taková témata v nemocnici nebyl pro všechny ty operace, profesionální souboje, vyčerpání a sex žádný čas, pravděpodobnější ale je, že Shonda a její kolegové tvůrci měli všeho toho zkresleného zobrazování americké populace na obrazovkách už dost; že měli dost seriálů, v nichž je mezi postavami vždy jen jeden lékař Afroameričan, vždy jen jeden policista Hispánec, vždy jen jeden odlišný kdokoliv, jen aby se neřeklo, že onen pořad není inkluzivní; a že si u stanice ABC vydupala možnost něco s tímto stavem udělat. Jak se nechal slyšet tehdejší prezident zábavního oddělení ABC Stephen McPherson: „Amerika je jako nesmírně pestrá paleta barev a myslet si, že úspěch tohoto pořadu nijak nesouvisí s tím, jak dobře téhle palety využívá, by byla pošetilost.“

A že se o rasové problematice v Chirurzích nikdy nemluvilo? Za to je zodpovědná sama Shonda, která od samého počátku chtěla, aby byla rasa pro postavy pouze drobnou součástí jejich charakteru, nikoliv středobodem celé jejich osobnosti: „O rasové problematice samotné nikdy nebudeme točit celou epizodu. Tyhle věci já nesnáším. Sama mám třicítku za sebou a s vlastními kamarády rozhodně po večerech nevysedávám v kroužku a neklábosím s nimi o záležitostech rasy. Narodili jsme se po bojích za lidská práva a po druhé vlně feminismu, takže fakt, že žijeme v různorodém světě, bereme za samozřejmost.“

Shondina snaha získat si do seriálu rozmanité herce se samozřejmě projevila při castinzích/konkurzech. Pokud jste si prostudovávali onu obří filmovou pásku nahoře, možná si vybavíte, že podle výsledků oné studie z roku 2011 probíhá v současnosti v Hollywoodu z celkového počtu konkurzů jen 8,5 % tzv. „open castings“, tedy konkurzů, u nichž není nijak specifikována požadovaná rasa (a ani neplatí nevyslovený předpoklad, že má být postava bílá). V roce 2004, kdy začaly konkurzy do Chirurgů, bylo toto číslo ještě nižší – a právě pro otevřený konkurz se Shonda rozhodla. Nikde neuvedla, jaké rasy má která postava být, a aby si nikdo nemohl hrát na detektiva, žádné postavě ani nedávala příjmení. Přijít mohl kdokoliv a ucházet se mohl o jakoukoliv roli.

Například Isaiah Washington málem získal roli Dereka Shepherda (kterou mu na poslední chvíli vyfouknul Patrick Dempsey). Do jeho vlastní role byl dlouho zvažován blíže nespecifikovaný bělošský herec, který ale musel na poslední chvíli z produkce odstoupit.

Podobná rošáda se odehrála i mezi dámami. Postavu Dr. Baileyové si sice Shonda původně představovala jako drobounkou blondýnku s kudrlinkami ve vlasech (jednou z hereček, jež se probojovaly až ke kamerovým zkouškám, byla například Kristin Chenoweth), aby se tak co nejvíce hodila k její přezdívce Nacistka, nakonec se ale rozhodovala mezi Sandrou Oh a Chandrou Wilson. Roli nakonec samozřejmě dostala Chandra, které onen part přišel, „roztomilý. Tak roztomilý, jak jen slovo Nacistka může být.“ A samotná Sandra si pro sebe urvala roli Cristiny. Vedení stanice si o téhle postavě myslelo, že půjde o bělošku, ale sama Shonda si tím nebyla tak jistá. Jakmile obsadila postavu Baileyové Chandrou, přiřadit Sandru ke Cristině jí přišlo jako samozřejmost.

Zajímavé je, že i přes tento způsob konkurzů se po uvedení seriálu na obrazovky postava Cristiny kritice zpočátku příliš nepozdávala. Její vytrvalost, odhodlání a píle se až příliš podobaly šprťáckému stereotypu Asiatů, který byl a je v Americe tolik rozšířený. Proti těmto nařčením se však Sandra rázně ohradila: „Jistě že je Cristina chytrá a ambiciózní – vystudovala medicínu. A vůbec, tyhle stereotypy přežívají proto, že podobné postavy nikdy neřeknou více jak tři věty, takže je diváci absolutně nemají šanci poznat.“ A to rozhodně nebyl Cristinin případ.

Na diverzitě Shonda dodnes pracuje i v případě menších rolí, protože nechce, aby se její seriál stal jedním z těch, v nichž „všechny drobné role s výjimkou toho jednoho samotářského vrátného hrají běloši.“ V podstatě má jen jedno pravidlo: Její jedinou zásadou je, že drogoví dealeři a pasáci nesmí být černoši. Těch je ostatně v televizi už takhle až až, tak proč jejich řady rozšiřovat.

Shondini herci její rozhodnutí dělat otevřené konkurzy vždy vítali se směsicí nevěřícnosti a obdivu (což vám již samo o sobě hodně napoví o tom, jak se věci v Hollywoodu skutečně mají). Například Sara Ramirez byla naprosto udivená a rozjásaná, že její postava nebyla zobrazována jako sexy hispánská dračice, nemluvila věčně o svých kořenech a nenosila na hlavě sombréro. Podobně se vyjádřil i James Pickens Jr.: „Ve světě jednoduše narazíte na mnohem rozmanitější lidi než na toho jednoho občasného černošského soudce či policistu.“

A i v ne-seriálovém životě jdou naši chirurgové stranou rasové problematiky Hollywoodu příkladem. Zmiňovat, že například Justin Chambers či Ellen Pompeo mají snědé partnery, zavání mrzkým bulvárem a navíc je to trochu nepodstatné a hodně problematické, protože je otázkou, nakolik člověk dokáže ovlivnit, do koho se zamiluje. Mnohem podstatnější je, co dělají a říkají na veřejnosti, jak se snaží zvyšovat povědomí o problémech Hollywoodu a měnit celou situaci k lepšímu.

Například Jessee Williams na začátku roku 2013 vydal na stránkách cnn.com velmi sžíravou kritiku Tarantinova Nespoutaného Djanga, v níž nabídl několik velmi zajímavých postřehů k tomuto jinak opěvovaném snímku:

– „Média do značné míry ovlivňují, ne-li zcela předurčují, jak si vykládáme koncept Jinakosti. Lidé vidí jen to, co jim naservírujete pod nos, dál se po ničem většinou nepídí.“

– „Pokud, jako Tarantino, jednoho dne přijdete s megafonem v ruce a budete tvrdit, že přinášíte reálné řešení nějakého problému, tak bych vás jen prosil, aby to nebylo něco zbytečně vyumělkovaného a vy abyste se netvářili, jako že jste nám tím prokázali kdovíjakou službu.“

– „Tarantino právem tvrdí, že nadmíra ve filmu používaného výrazu ‚negr‘ dopomáhá jeho autentičnosti. To beze všeho. Jenže stejně tak by mu dopomohlo zobrazení otroků coby movitého majetku a úmorná manuální práce, díky níž plantáže vydělávaly. Tarantinovy plantáže jsou skoro prázdné, zalidněné více méně jen líbezně oděnými černoškami, lelkujícími na houpačkách a užívajícími si poklidné vycházky po polnostech. S výjimkou oněch občasných výjevů barbarismu vůči otrokům člověku skoro přijde, jako by byl ve Versailles.“

– „V celém tomto skoro tříhodinovém filmu nenajdete jedinou scénu, v níž by spolu dva lidé tmavé pleti promluvili uctivého nebo produktivního slova či se tak na sebe třeba i jen podívali.“

– „I přes opakované návrhy, že se jedná o narativně podobná díla, Nespoutaný Django má s Hanebnými Pancharty jen pramálo společného. […] Pancharti nás nevláčeli provokativními scénami mučení v koncentračních táborech, záběry plynových komor a etnicky stereotypních obětí. Jejich židovské postavy rovněž nebyly nedůstojně rozsápávány zuřivými psy. A když už jsme tu narazili na téma autentičnosti, nemuseli snad Židé ve skutečnosti každý den trpět pod vlnou urážek typu ‚žiďák‘, ‚jidáš‘, ‚krysa‘ nebo podobných groteskností? A kolikrát byly takové výrazy v Hanebných panchartech použity? Stokrát? Co takhle sedmdesátkrát? Ne, tak třicetkrát? Desetkrát? Tarantino v tomto případě naštěstí věděl, že příběh dokáže odvyprávět i bez použití takovýchto urážlivých triků. (A stejně tak si byl vědom, že by si takové chování ona komunita, kterou se svým filmem jal mstít, rozhodně nenechala líbit.)“

V září 2013 se pak Ellen Pompeo účastnila slavnostního udílení cen Emmy a před reportéry si povzdechla nad úděsným nedostatkem diverzity mezi vystupujícími tanečníky: „Během předávání Emmy jsem neviděla pražádnou diverzitu. Celá ta šaráda mi přišla jako vytržená ze starých časů. Z toho tanečního čísla mi bylo až stydno. Všimli jste si mezi těmi tanečníky jediného snědého člověka?“ Nevšimli, protože mezi nimi skoro žádný nebyl (jak v prvním tak i v – mimochodem skvělém – druhém čísle byl všeho všudy jeden, který se v tom davu člověku snadno ztratil). Ellen se proto všem rozhodla opět ukázat, jak se to má dělat: „Jsem nesmírně pyšná na náš velice různorodý herecký ansámbl, který tak přesně odráží svět, v němž každý den chodím.“

A zapomenout nesmíme ani na samotnou Shondu. Ta totiž minulou sobotu získala spolu se svou dlouholetou produkční partnerkou Betsy Beers od Amerického režisérského svazu cenu za diverzitu, již díky Chirurgům, Skandálu a vloni zrušenému seriálu Private Practice vnáší na obrazovky. Shonda během slavnostního večera nad cenou sice projevila radost, zároveň ale přiznala, že se jí bouchat šampaňské zrovna nechce: „Když jsem se doslechla, že mi bude udělena Cena za diverzitu, byla jsem skutečně velmi poctěna. Jenže mi pak začali volat z Variety, The Hollywood Reporter a dalších časopisů s prosbou, abych se k té ceně nějak vyjádřila. Ptali se mě, jak moc jsem z ní nadšená, a jestli mám pocit, že dělám správnou věc. Chtěli vědět, jestli je pro mě každodenním bojem vnášet mezi herce a štáb trochu diverzity. A já musím říct, že ačkoliv je mi pořád neskutečnou ctí, že jsem tuhle cenu získala, jsem kvůli ní zároveň pěkně naštvaná. A Betsy jakbysmet. Sešly jsme se proto nad spoustou lahví červeného, daly hlavy dohromady a uvědomily si, že nás tak strašlivě štve fakt, že stále existuje potřeba takovéhle ocenění udílet. Štve nás, že se v Hollywoodu najímá tak málo žen a herců z rasových minorit, že když to někdo naopak dělá pravidelně, musí se mu za to hned vrazit cena.“

Kámen úrazu podle Shondy ale není ani tak v předsudcích či rasismu jako spíše v neochotě měnit zažité zvyklosti: „Jestliže byl Hollywood celých sedmdesát let Klubem bílých mužů, tak se není čemu divit, že je v něm spousta bělochů, co si vám budou navzájem dohazovat melouchy. Neřekla bych ale, že se to děje proto, že jsou do jednoho rasisti a sexisti prolezlí předsudky. Lidé prostě jen rádi pracují se svými přáteli. Najímají známé tváře, protože je to pohodlné a člověk nemusí nic řešit. Jestliže chcete mít v téhle branži úspěch, tak přece nebudete riskovat tím, že začnete najímat snědé herce a herečky, protože… No, jen se podívejte na nás. Jenže já s Betsy ráda vytvářím naše seriálové světy tak, aby odrážely ten skutečný svět, v němž žijeme. Různé hlasy s sebou přináší různé úhly pohledu. Různé úhly pohledu vdechnou vašemu dílu originalitu. A právě po originalitě veřejnost tolik prahne.“

——————————

Jak je vidět, u Chirurgů něco funguje. A funguje to hodně. Otázkou je, proč si ze Shondy nebere více tvůrců příklad – ať už v televizi nebo na plátnech kin. Proč neobsazují více herců do hlavních rolí, do rolí obyčejných postav, na které by se lidé bez ohledu na barvu pleti rádi dívali? Chirurgové jsou stále hit, American Idol, The Voice a jim podobné inkluzivní soutěže mají masivní sledovanost, a přesto…

Že by byl zakopaný pes v tom, co říká Shonda? Jenže to by znamenalo, že se mezi sebou herci různých ras a pohlaví nepřátelí, a to zní poněkud nepravděpodobně. Nebo je snad problém v číslech? Že by bylo bílých herců v Hollywoodu tolik, že by při obsazování jednoduše skoro nebylo z koho jiného vybírat? Jenže proč by se v tom případě už dávno nediverzifikovali – proč by mezi sebe nepřibrali další tváře a další hlasy? Nebo je snad vina na divácích? Že by lidé svými diváckými volbami dávali Hollywoodu vědět, že jim seriály z největší části zalidněné bílými muži přijdou naprosto normální a přijatelné, tak proč by se mělo cokoliv měnit?

Podívejme se ostatně na ty nejsledovanější americké seriály současnosti: Jak jsem poznal vaši matku? Z běloby tohoto seriálu bolí oči. Teorie velkého třesku? Jistě, ti mají toho jednoho jediného Kunala Nayara, a i tak je jeho postava nejméně rozvinutou z celého pořadu, karikaturou sebe sama (nehledě na to, že sám Kunal má z celé původní pětky – z nějakého prazvláštního důvodu – úplně nejnižší plat). Přátelé byli kdysi jako seriál tak bílí, že herečka Aisha Tyler dodnes vtipkuje, že když ji lidé poznají na ulici a nemohou si vzpomenout na jméno, říkají jí: „Vy jste přece ta černoška z Přátel.“ Ano, je; s žádnou jinou si ji splést nemohli, protože žádná jiná se v seriálu neohřála na déle než pár vteřin. To samé by se dalo říci i o Seinfeldovi. The Walking Dead? Seriál slavný tím, že je v něm jen jedna vedlejší černošská postava, kterou obměňují pokaždé, když tu stávající oddělají. A co takové kriminálky? Kriminálka Las Vegas? Castle na zabití? Námořní vyšetřovací služba?

A tak dál a tak dál – maximálně zde najdete opět tu jednu tmavší vedlejší postavu, třikrát sláva! Breaking Bad? I o tomto věhlasném seriálu se stranou rasové problematiky psalo, a to v souvislosti s faktem, že tam sice účinkovala spousta hispánských a latinoamerických herců, ale že ti skoro do jednoho samozřejmě hráli drogové dealery. Hra o trůny či Mad Men? Tady jde o dobové zasazení, ale stejně – v kontextu se člověku chce už jen odevzdaně vydechnout… A takhle bychom mohli pokračovat.

Snad tedy nezbývá než doufat, že s každým hercem v jakékoliv hlavní roli se vývoj posune kousek kupředu; že si časem studia dají říct a začnou obsazovat role tak, aby složení herců alespoň trochu odráželo složení obyvatel, které ony příběhy mají zobrazovat. Ač nerad, tak se mi chce ale cynicky povzdechnout, že to asi bude nějaký ten pátek trvat. O to víc bychom asi měli být vděční za těch pár skutečně inkluzivních pořadů a filmů, kterých se nám dostává již dnes – v čele s Chirurgy.

——————————

Jaký je váš názor na tuto problematiku? Myslíte si, že je článek úplně mimo? Že jsem vynechal nějakou podstatnou věc, která celou záležitost staví do zcela odlišného světla? Chtěli byste sami něco dodat? Napište nám do komentářů! O těchto věcech by se mělo mluvit…

——————————

Korekce textu: Iq.tiqe

——————————

Zdroje

http://www.eurweb.com/2013/10/russell-simmons-slams-hollywood-for-lack-of-diversity/

http://www.prnewswire.com/news-releases/racially-diverse-films-win-fans-but-fall-behind-in-hollywood-229899701.html

http://www.huffingtonpost.com/2012/02/24/academy-awards-lack-of-di_n_1299894.html

http://www.racialicious.com/2013/05/02/the-business-of-diversity-why-hollywood-needs-integration/

http://alyssaconner2.wordpress.com/2009/11/09/hollywood-lacks-diversity/

http://bahstudios.tumblr.com/post/35688190795/casting-practices-in-hollywood

http://www.thewrap.com/greys-anatomys-ellen-pompeo-bashes-emmys-lack-of-diversity-was-embarrassing/

http://blog.zap2it.com/frominsidethebox/2013/09/ellen-pompeo-criticizes-emmys-diversity-greys-anatomy-star-really-disappointed.html

http://www.nytimes.com/2005/05/08/arts/television/08foge.html?pagewanted=print

http://www.tvfanatic.com/2006/03/greys-anatomy-draws-strength-from-diversity.html

http://en.wikipedia.org/wiki/Demographics_of_the_United_States

http://www.tvguide.com/News/Shonda-Rhimes-DGA-Diversity-Award-1076841.aspx

Komentáře