Jeden húmorný stereotyp praví, že v Hollywoodu, onom sídle společenského pokroku a zároveň neřesti, je každý druhý herec gay či lesbička. Co do počtu to každý druhý sice není, nicméně pravda je, že koncentrace homosexuálů v těchto uměleckých kruzích je poněkud vyšší. Snad to má co do činění s otevřeným a na první pohled progresivním prostředím, které Hollywood nabízí, snad se slávou a přijetím u publika – jakkoliv chvilkovými a povrchními to záležitostmi –, kterých se jim v osobním životě často nedostává.

Jakkoliv nadšeně ale hollywoodští herci mezi své řady gaye a lesbičky vítají v zákulisí a jakkoliv liberálně se továrna na sny snaží tvářit navenek, když se člověk podívá blíže, zjistí, že to homosexuální herci a herečky nemají v Mekce filmového průmyslu ani dnes zdaleka tak snadné.

Právě o postavení Hollywoodu vůči gayům a lesbičkám, ať už mezi herci či mezi postavami, jež mají ztvárňovat, bude pojednávat dnešní článek. Jak to s přijetím homosexuálů v Hollywoodu vypadá dnes oproti dřívějším dobám? Měli by vůbec herci vylézat z onoho, doslova překládaného, šatníku? Má neskrývaná homosexualita nějaký dopad na jejich kariéru? A jak do toho všeho zapadají Chirurgové?

Začněme krátkým kinematograficko-historickým přehledem (Mimochodem, kdo by chtěl o této problematice vyzvědět více, vřele doporučuji knihu či dokument 4% filmová tajemství). Gayové a lesbičky ve filmu hráli už od dob, co byla tato umělecká platforma v plenkách. V úplných počátcích kinematografie se ale samozřejmě na plátně o ničem takovém nemluvilo, protože lidé měli co dělat, aby vůbec přežili šok z toho, že se ti černobílí lidé hýbou. Ani později v němých groteskách nebyly homosexuální postavy zobrazovány – snad proto, že měli lidé ještě příliš živě v paměti onen nechvalně proslulý proces s Oscarem Wildem.

Ve dvacátých letech však Hollywood zažil malou sexuální revoluci, mravy se poněkud rozvolnily, lidé se poněkud uvolnili a… ve filmech začaly být představovány postavy tak trochu androgynního charakteru. Například Rudolph Valentino se ve své době hodně proslavil rolemi zženštilých mužů s neurčitou sexuální orientací. Ano, kdybyste totiž nevěděli, tak všichni gayové byli podle Hollywoodu v této době zženštilí – stereotyp ve dvacátém (a jednadvacátém) století stejně rozšířený jako spojování homosexuality s mužností ve Starověkém Řecku či s ďábelskými tenaty ve středověku. A protože – jak přece všichni víme – ženy jsou v naší patriarchální společnosti stvoření heterosexuálním mužům podřazená, tak byla tato feminizace od počátku chápána jako známka slabosti a mrzkosti.

Proti těmto druhům postav ale brzy vyrostla opozice a média se konkrétně do Valentina začala strefovat a nazývat ho Pan Pudřenka. Ten, aby všem dokázal svou mužnou mačo maskulinitu, začal pořádat veřejné zápasy v boxu, jichž se sám účastnil. Za následky zranění utržených během jednoho takového zápasu brzy zaplatil životem. Bylo mu 31 let.

Během let třicátých meziválečnou Amerikou k radosti bulvárních plátků otřásl další skandál: Oblíbený herec Billy Haines byl přistižen s jedním námořníkem a jeho agent ho vzápětí vyrazil ze studia. Billyho kariéra byla u konce a finančně ho museli podporovat přátelé.

Média si na celé události náležitě smlsla, zato Amerika v čele s všemožnými náboženskými skupinami a spolky dostala pocit, že se Hollywood utrhl z řetězu a musí se proti němu nějak zakročit. V roce 1933 byly zavedeny první kinematografické směrnice, jež omezovaly, co se na plátnech ukazovat smí, a co ne. Cenzura byla obzvláště neúprosná v oblasti sexuality, především pak homosexuality – a to jak na plátně, tak i v soukromí herců.

V průběhu třicátých let se tak sice zrodil kult hollywoodských hvězd, ale fanouškové o svých idolech často věděli jen velmi málo, případně měli značně zkreslené informace. Studia do filmů pumpovala vysoké částky a nemohla si proto dovolit, aby jim jakýkoliv skandál či vnímaná nepatřičnost na plátně odlákala diváky a přivedla je na mizinu. Jednak proto začala přísně monitorovat obsah svých filmů, ale také prostřednictvím svých agentů tlačila na herce, aby se chovali podle jejich představ. Herci museli podepisovat smlouvy, v nichž byl jasně uveden morální kodex, jenž nesměli porušit. Tento kodex často přesně definoval, jak se mají na veřejnosti oblékat, jak se chovat, co říkat a – pokud to bylo nutné – také s kým se vídat a být viděn. Pokud tento kodex herec jakkoliv porušil, mohl dostat pokutu nebo dokonce vyhazov.

Herce androgynií na plátně nahradily ideály heteronormativní mužnosti a ženskosti, to ale ještě neznamenalo, že by byli všichni herci do jednoho heterosexuálové. Jako heterosexuálové nicméně museli kvůli studiím vypadat a právě z této potřeby se zrodila kultura „levandulových sňatků“, jejichž klasickým příkladem je manželství Barbary Stanwyck a Roberta Salema. Ona byla lesbička, on gay, ale protože jimi být nesměli, nechali se oddat – to aby byla veřejnost v klidu a studia měla lehké spaní.

V padesátých letech cenzura ještě přiostřila a homosexuální herci a herečky nadále žili ve strachu o práci. Jakmile by se o jejich orientaci někdo dozvěděl, stali by se pro studio přítěží a okamžitě by museli z kola ven. Rock Hudson, jedna z největších hvězd té doby, musel svou orientaci tajit nešťastným a krátkou dobu trvajícím manželstvím se svou sekretářkou. I o dalších hercích a herečkách z této doby se šuškalo, že by mohli být to či ono – o Cary Grantovi, Jamesi Deanovi, Joan Crawford – ale ti do jednoho dělali, co mohli, aby si udrželi svou heterosexuální image. Ostatně měli proč.

Ačkoliv rozvolnění společenských mravů v šedesátých a sedmdesátých letech mělo kladný vliv na americkou filmovou cenzuru a homosexualita se ve filmu začala pozvolna objevovat, být gay či lesbička se mezi herci samotnými stále nenosilo. A třebaže se homosexuální postavy do filmu a televize tu a tam dostaly, nebylo příliš o co stát. Buďto byly vypodobňovány jako devianti ve stylu vraha z Hitchcockova Psycha, nebo jako trpící duše, které na konci snímku často skončily tragickou smrtí. Nově utvářené stereotypy se střídaly s urážkami a homosexualita se ne a ne vymanit ze spárů podřadné Jinakosti.

Ani v osmdesátých a devadesátých letech se toho příliš nezměnilo. Homosexuálních postav možná i díky kasovnímu trháku, jakým byla Philadelphia, či televiznímu hitu Will & Grace přibylo, nicméně až na pár výjimek Hollywood s postavami nakládal stále stejně. Ostatně, není hlavní postava z Philadelphie (1993) pouhým nástupcem onoho trpícího a ve finále umírajícího stereotypu z šedesátých let? A nemůžeme podobnou návaznost vysledovat i mezi vrahem z Psycha a psychopatem z Mlčení jehňátek (1991)?

I pro herce bylo v této době stále nebezpečné veřejně přiznávat, koho mají rádi. Když se v roce 1997 ke své orientaci veřejně přiznala herečka a moderátorka Ellen DeGeneres, lidé od ní na dlouhou dobu dali ruce pryč. A když načapali Paula Rubense v gay pornokině, utržila jeho kariéra takový zásah, že se z ní v podstatě dodnes nevzpamatoval.

Na druhou stranu, když byl Hugh Grant přistižen při nevěře s prostitutkou, jeho kariéra nejenže nezaznamenala sebemenší šrám, jeho popularita ještě vzrostla. Tím, že podvedl svou tehdejší přítelkyni Elizabeth Hurley s jinou ženou, se totiž jednak stal v očích veřejnosti super sexy alfa samcem, ale především uhasil plamínek pochyb o své sexualitě, který hrozil, že mu každou chvílí sežehne kariéru. Okolnosti hovořily jasně: Být gay se v Hollywoodu nenosilo.

Rok 2000 ale musel určitě znamenat zlom, že ano? Nové milénium, nový věk, všichni přece museli vidět, že homofobie je omezený přežitek, že? A díky úspěchu Philadephie, Willa & Grace a konečně i Show Ellen DeGeneres, vůči které Amerika po čase obrátila, se přece musela situace brzy zlepšit… že? Inu… tak se na to společně podívejme.

———————————
Zaměřme se nejdříve na homosexuální role, které jsou v posledních letech povětšinou v nabídce. Hollywood sice již upustil od stereotypu deviantního gay padoucha – nejspíše proto, že by tvůrce kritika sežrala zaživa, kdyby se podobnou postavu pokusili prezentovat –, nicméně si nadále ve spoustě svých projektů udržuje stereotyp homosexuálů trpících a tragicky umírajících.

Navíc si vymyslel i stereotyp nový: Nazvěme si ho „Homosexuálem do nepohody“. Jde o ono věčně dobře naložené, radostně skotačící a hláškující stvoření, které hlavní postavy (protože samo o sobě je ze zásady postavou okrajovou) bez problémů dokáže zbavit splínu. Tento člověk je často mluvou i chováním extrémně afektovaný, posedlý módou a světem populární kultury a vůbec mu nevadí okatá objektifikace typu: „Seznamte se s Johnem, mým gayem.“ A pokud si to příběh žádá, není pro něj sebemenší problém přehodit si – občas s pomocí kapičky alkoholu – v zápalu momentu svou orientační výhybku.

Když je nám nějaká homosexuální postava – především ve vedlejší roli – v současné době představena, je velmi pravděpodobné, že její orientace bude to jediné, co se o ní dozvíme (případně to jediné, co ji samotnou bude zajímat). Na malém prostoru se ke stereotypům sklouzává velmi snadno. Výjimky se samozřejmě najdou – jeden ze spolužáků ústřední dvojky ze seriálu Vlčí mládě je obyčejný kluk, co nijak netrpí, záhy neumírá a jeho sexuální orientace celou jeho postavu nedefinuje. Podobně je tomu u agentky ze seriálu Ve službách FBI či u jednoho z přátel v seriálu Happy Endings. Tyto případy ale jen potvrzují pravidlo.

Na větším prostoru je snadnější postavu pořádně rozpracovat a neudělat z ní takové chodící klišé. V případě filmů (počkejte si na seznam dole a vzpomeňte si, jak to v nich vlastně bylo) je nicméně stále běžnou praxí homosexuální postavy, jakkoliv dobře napsané, bez pardonu násilně oddělávat či je nechávat umírat na AIDS. Často se mezi nimi samozřejmě najde také i nějaký ten „homosexuál do nepohody“.

A u většiny těchto snímků s homosexuální postavou v hlavní (nebo alespoň jedné z nejdůležitějších) roli se příběhová linie ze zásady nějakým způsobem točí kolem sexuální orientace. Jako by životy gayů a lesbiček nebyly naplněny ničím jiným; jako by neměli žádné zájmy či dovednosti. Homosexuálové v hlavních rolích trpí kvůli společenské opresi homosexuálů, bojují s „nemocí homosexuálů“, vyrovnávají se s nově uvědomělou homosexuální identitou a tak dále. (Nalijme si čistého vína, ony byly v podstatě stejným typem filmu i Modlitby za Bobbyho, k nimž jsem nedávno dělal titulky.)

Jen málokdy narazíte na postavu, která by prostě jen byla gay či lesbička; na postavu, jejíž sexuální orientace by na vývoj jejího charakteru či děje neměla přílišný dopad. Když například bratr ústředního hrdiny z filmu Norman a duchové, který byl celý film charakterizován jako milý – byť dost natvrdlý – hráč amerického fotbalu, na konci filmu jen tak mimochodem zmínil, že má přítele, kritika se mohla potrhat, protože takovéhle věci se běžně nedějí (natožpak – Ježíšku na křížku! – ve filmu pro děti!).

Na poli seriálů, pokud odhlédneme od těch, které přímo míří na homosexuální diváky (Láska je láska, Queer as Folk či nejnověji Looking), si především musíme povšimnout, jak málo gay a lesbických postav má na obrazovkách více prostoru než jen pár scén. Kromě Takové moderní rodinky, Glee, Pravé krve, Rizzoli & Isles a samozřejmě Shondina Skandálu a Chirurgů (kdysi se do této skupiny mohli počítat například i Happy Endings, New Normal, Pretty Little Liars, Dawsonův svět, Odpočívej v pokoji či American Horror Story: Haunted House & Coven, ale ty buď skončily, nebo si svou homosexuální postavu zabily… případně obojí) mě nenapadá další větší současný seriál, ve kterém by nějaká taková postava hrála podstatnou roli.

Kdo ví, čím by to mohlo být. Snad obavou studií z toho, že by seriály s homosexuální postavou ve svém jádru nepřilákaly k obrazovkám diváky. To by ostatně byla obava, jíž by studia televizní sdílela s těmi filmovými. Zdá se totiž, že studia mají k ruce výzkumy, jejichž výsledky naznačují, že každý divák – ať už chce, nebo nechce – musí být při sledování filmů či seriálů nejen schopný se vžít do role hlavních postav a soucítit s nimi, ale také musí věřit, že by si s jejich milostnými protějšky sám dokázal vybudovat vztah (jakkoliv nereálná taková představa ve skutečnosti je).

Jednoduše řečeno: „Amazing Spider-Man se mně, heterosexuálovi Frantovi Opršálkovi, bude líbit, protože se s lehkostí dokážu vcítit do role Petera Parkera a film mi tak umožní představovat si, jak bych se v daných situacích s danými schopnostmi sám zachoval. Po dobu promítání snímku se ve svých myšlenkách sám stanu Spider-Manem a bude mě hřát představa vlastních romantických avantýr s Gwen Stacyovou. Jenže co kdyby došlo na přání Andrew Garfielda – plácnuté jen tak do větru a studiem hodně rychle zametené pod koberec – a ve třetím pokračování se Peter dal dohromady s Harry Osbournem? Souboje by stále byly parádní – pořád bych si mohl představovat, jaký to jsem machr – ale až by se Peter začal s Harrym líbat? To by se s ním v mých představách muselo líbat i mé alter-ego, a to by mi bylo vážně proti srsti. Takže na ten třetí film jednoduše nepůjdu.“

A právě toho se studia obávají. Odlivu diváků a finanční ztráty. Tato obava ovšem nezasahuje pouze do oblasti homosexuálních postav, ale – což už je závažnější – také do osobního života herců. On totiž stejný mechanismus podle studií funguje i ve chvíli, kdy homosexuální herec hraje heterosexuální postavu. Běžný divák mu jeho herectví údajně nevěří, do jeho romantických pletek se nedokáže vžít a o celý filmový či seriálový produkt proto nemá zájem.

Zamysleli jste se například nad tím, proč žádný otevřeně homosexuální herec nikdy nedostává nabídky hlavních rolí v letních velkofilmech? Do těchto trháků studia pumpují takové množství peněz, že nechtějí riskovat, že by je přítomnost homosexuála v hlavní roli přivedla na buben.

Někomu se tu a tam přeci jen podaří propašovat do vedlejší role (případně jedné z rolí v „ensemble casts“ – filmech či seriálech se spoustou hlavních postav, z nichž je všem přiděleno zhruba stejné množství času na plátně nebo obrazovkách) – Ianu McKellenovi do Pána prstenů a série X-Men, Mattu Bomerovi do filmu Bez kalhot, Zachary Quintovi do Star Treku – a Neil Patrick Harris dokonce získal hlavní roli v… ve Šmoulech, ale to je asi tak vše. V Thorovi, Captain Americovi, Elysiu, Světové válce Z, Velkém Gatsbym či dalších tuctech velkofilmů, které šly v posledních letech do kin, byste mezi hlavními či vedlejšími herci na gaye či lesbičku narazili jen s velkým štěstím.

Velmi zvláštní skupinou herců, kterou zde můžeme zmínit, jsou homosexuální umělci, kteří se v zájmu udržení kariéry ze všech sil snaží na veřejnosti – řekněme – zheterosexuálnit. Vezměme si například takového britského herce Luka Evanse, jenž je podle všeho možná jen krůček od vlastní (polo)levandulové svatby. V rozhovoru z roku 2002 o sobě Evans sice řekl, že “o mně všichni věděli, že jsem gay, a co jsem žil v Londýně, tak jsem se to nijak nesnažil skrývat,” hrdě prohlásil, že takhle alespoň neměl “ve skříni kostlivce, kterého by někdo mohl vyštrachat,” a navrch ještě o dva roky později dodal, že tím jeho herecká kariéra nijak neutrpěla… Jenže to musel mluvit jen o kariéře na divadle, které je v otázkách homosexuality zpravidla otevřenější. Evans hrál v průběhu první dekády nového milénia jen v jednom mizerném videofilmu z roku 2003, ale jinak se jeho kariéra u filmu ne a ne hnout z místa.

Jakmile se ovšem začala trochu hýbat, bylo třeba něco udělat s jeho soukromím. Apollóna v Souboji titánů, Dia ve Válce Bohů či Aramise ve Třech mušketýrech přece nemohl hrát gay, že? A to byste neřekli – v září 2010 se do tisku dostala zpráva, že Evans začal chodit s jistou marketingovou expertkou Holly Goodschild. Sama Holly novinám svěřila toto: „Luke je nesmírně milý. Známe se už od malička a prostě mezi námi najednou přeskočila jiskra. Na zásnuby to zatím sice opravdu nevypadá, ale náramně nám to klape.“ Takže asi tak…

Na televizních obrazovkách je situace sice o trochu lepší, protože je v sázce podstatně méně, ale i tak seriály v tomto ohledu své filmové protějšky zdárně kopírují. Nebýt Jima Parsonse, Neila Patricka Harrise, Matta Bomera, Zachary Quinta, Jesse Tylera Fergusona, Chrise Colfera či Sarah Paulson, nebylo by moc o čem mluvit. A i přes úsilí těchto lidí o zvýšení veřejného povědomí o schopnostech homosexuálních herců se stále najdou nejapní pisálkové, co tu a tam sesmolí nějaký ten článek, v němž stranou toho či kterého herce dští síru, protože jim „toho heteráka prostě nevěří“.

Na tento problém ostatně narazili i tvůrci Chirurgů, když byl v roce 2007 kvůli komentářům Isaiaha Washingtona nucen T. R. Knight v médiích vydat prohlášení o tom, že je gay. Shonda tehdy jednomu reportérovi řekla toto: „Vybavuji si, jak jsem kolegyni výkonné producentce řekla, že na tenhle den můžeme být setsakramentsky pyšní, protože T. R.ovi zrovna vyšel ten článek o tom, že je gay, a já ho ujistila, že se tím vývoj jeho postavy nijak nezmění. On měl totiž obavy, že jakmile sám o své homosexualitě začne mluvit, budeme muset udělat gaye i z George. Ona je ale představa, že homosexuální muž nemůže hrát heterosexuální postavu dost urážlivá.“

Že ale studia neobsazují homosexuální herce do svých trháků a ani v podobných filmech neuvádí takové hlavní postavy, ještě neznamená, že by se filmy s homosexuálními postavami netočily vůbec. Točí se, jenže ony hlavní postavy hrají zásadně heterosexuálové (a pak za své herecké výkony sbírají jednu cenu za druhou). V rozhovoru u Grahama Nortona se tento trend pokusil herec Stanley Tucci vysvětlit tak, že heterosexuálové mají od dané látky odstup a jsou tak schopní podat objektivnější herecký výkon. Graham mu to příliš nebaštil. Hollywood nám i v dnešní době ukazuje, že když už má nějakou tu homosexuální postavu zobrazit, je podle něj lepší obsadit onu roli heterosexuálem a… kdo ví… alespoň tím trochu zmenšit škody?

Schválně si vyjmenujme hrstku filmů z poslední doby s homosexuální tématikou a gayem či lesbickou postavou ve svém středu. Zkuste se soustředit hned na několik věcí: Je onen herec heterosexuál? O jaký typ postavy se jedná? Jde o tragickou budoucí mrtvolu či homosexuála do nepohody? A v návaznosti na předcházející článek o hollywoodských problémech s obsazováním herců z rasových minorit do hlavních rolí si schválně zkuste také povšimnout, jaký je mezi těmito herci poměr bělochů a lidí tmavší pleti.

–    Colin Firth, Single Man

–    Greg Kinnear, Lepší už to nebude

–    Robin Williams, Ptačí klec

–    Heath Ledger a Jake Gyllenhaal, Zkrocená hora

–    Christopher Plummer, Začátky

–    Annette Bening a Julianne Moore, Děcka jsou v pohodě

–    James Franco, Kvílení

–    Ewan McGregor a Jim Carrey, I Love You Phillip Morris

–    Sean Penn, Milk

–    Charlize Theron, Zrůda

–    Tom Hanks, Philadelphia

–    Matt Damon, Talentovaný Pan Ripley

–    Isaiah Washington, Dlouhá jízda (ironie, což?)

–    Amanda Seifried, Chloe

–    Leonardo DiCaprio a David Thewlis, Úplné zatmění

–    Stanley Tucci, Ďábel nosí Pradu

–    Michael Douglass & Matt Damon, Liberace!

A tak dále a tak dále – případy, kdy byl nějaký homosexuál v Hollywoodu v projektech se širokou distribucí obsazen do homosexuální role byste dokázali spočítat na prstech svých rukou. Snad všechny pochází z televize, značné zastoupení tu mají kabelovky a velkou část z nich má na svědomí scenárista a producent Ryan Murphy. Následující seznam jistě nebude úplný, nicméně bych se snad i vsadil, že k úplnosti nebude mít tak daleko. Poměr – respektive nepoměr – herců z první a druhé skupiny snad bude viditelný:

–    Jesse Tyler Ferguson, Taková normální rodinka

–    Sean Hayes, Will & Grace (1998-2006)

–    Randy Harrison & Peter Paige, Queer as Folk (2000-2005)

–    Elen DeGeneres, Ellen (1994-1998)

–    Zachary Quinto, American Horror Story: Murder House

– Stephen Wallem, Nurse Jackie

–    Sarah Paulson, American Horror Story: Asylum

–    Andrew Rannells, New Normal

–    Chris Colfer, Glee

A tím to tak končí. Když vezmete v potaz ty stovky a tisícovky televizních a filmových herců pracujících v továrně na sny, není to zrovna nejlichotivější obrázek hollywoodské inkluzivnosti, pokrokovosti a světáckosti. Sečteno a podtrženo: Homosexuální herec či herečka skoro nemá šanci dostat ve středo- a vysokorozpočtovém filmu (a často i seriálu, kde jsou sázky nižší) heterosexuální roli, protože se studia obávají, že jim jejich výkon diváci nebudou věřit nebo na ně nepůjdou; a v podstatě skoro nemají šanci zahrát si ani postavu homosexuální, protože u takto „ožehavých“ rolí studia potřebují mít jistotu, že alespoň ten herec bude heterosexuál.

Skoro to tedy vypadá, jako by byl Hollywood stejně homofobní, jako si představuje, že je i zbytek Ameriky. A ono to tak možná i je… Tedy, jistě, herci sami jeden na druhého nenechají dopustit a homofobní chování mezi sebou netolerují, jenže jakmile dojde na byznys, je to docela jiná otázka. To se pak klopí uši a mumlají repliky typu: „Dnes je situace mnohem lepší, než jaká byla kdysi.“ Ano, je, ale…

———————————

Podívejme se například na onen slavný proslov Jodie Foster přednesený při příležitosti předávání Zlatých glóbů. Tato padesátiletá herečka s bohatou kariérou, jejíž jméno je v Hollywoodu značka, svou řeč začala slovy, že by publiku ráda „oznámila něco, z čeho je dost nervózní“. Do napjatě ztichlého sálu pak se smutným humorem nadnesla, že je nezadaná.

A uhýbací manévry pokračovaly i dále: „Vážně doufám, že nejste příliš zklamaní, že jsem si pro vás na dnešek nepřipravila žádný velký coming-outový proslov. Z tohodle šatníku (když se někdo veřejně přihlásí k homosexuální orientaci, říká se tomu v angličtině, že „comes out of the closet“, doslova že „vyleze ze šatníku“) jsem se vydrápala už před tisícovkou let, kdysi dávno v Době kamenné.“ V podobném duchu se nesl i zbytek proslovu, v němž Foster především apelovala na diváky a lidi z branže, aby jí hlavně dali pokoj a dopřáli jí práva na soukromí.

Její slova druhý den způsobila v médiích hotový poprask. Někteří jí tleskali za projevenou statečnost, jiní ji kritizovali za to, že ve své řeči v podstatě nic neřekla, že se onomu zapovězenému tématu vyhýbala jako čert kříži. Nicméně fakt, že i taková ikona filmu, jakou je Jodie, cítila potřebu se před lidmi takto chránit, hodně vypovídá o tom, jaké prostředí v Hollywoodu asi tak panuje.

Její proslov navíc přišel jen pár dní poté, co se médiím svěřil režisér Steven Soderbergh s tím, jak neuvěřitelné problémy měl s natočením životopisného snímku Liberace! Ten původně plánoval natočit pro nějaké z velkých studií a do světa vypustit v kinech jako klasický film. Jenže ani jedno studio o jakoukoliv spojitost s tímto snímkem nemělo zájem – byl pro ně příliš gay. Nepomohl ani extrémně nízký rozpočet (pouhých 5 miliónů dolarů a zajištěná přítomnost hvězd Michaela Douglasse a Matta Damona) – Hollywood s něčím takto „přitepleným“ jednoduše nechtěl mít nic společného. „A tohle bylo, prosím, léta po Zkrocené hoře,“ dodal Soderbergh, „která není ani zdaleka tak zábavná jako náš film. Naprosto mě tento odpor omráčil. Nikomu z nás to nedávalo smysl.“ Přístřeší Soderbergh nakonec nalezl u televizní stanice HBO, z filmu se stal hit a získal bezpočet cen.

Vezměme si k ilustraci vřelého hollywoodského prostředí jiný příklad: Když vyhrála Králova řeč Oscara za nejlepší film roku a děkovné řeči se chopil producent Iain Canning, nezapomněl poděkovat i svému partneru Benovi, „který mi každý den pomáhal a držel mě nad vodou.“ Jeho proslov obdržel bouřlivý potlesk a nad zmínkou o Benovi se nikdo nepozastavil. Ovšem jen pár let předtím, když za sošku za nejlepší film děkoval producent snímku Tahle země není pro starý Scott Rudin a dovolil si zmínit svého partnera Johna Barlowa, bylo Johnovo jméno vyškrtnuto z oficiálního zápisu jeho řeči.

Hollywood je na první pohled tolerantním místem, ale běda tomu, kdo jakýmkoliv způsobem ohrozí jeho zisky. V případě producentů studiím jejich orientace většinou příliš nevadí, protože ti podle nich majoritní publikum zase tolik nezajímají. Skutečné problémy nastávají, jak již bylo zmíněno, u herců. Ty jejich agenti od coming-outu často stále odrazují, protože vědí, že jim takový krok nejen znemožní získat v budoucnu hlavní roli v jakémkoliv velkofilmu, ale může jim to vážně ohrozit celou jejich kariéru.

Jeden člověk z branže tento stav popisuje následovně: „Velké hvězdy natáčejí filmy v první řadě pro středostavovskou Ameriku, takže se k homosexualitě přiznávat prostě nemohou. Zničily by si tím oblibu u mainstreamu a svou pověst rudokrevných heterosexuálních mačistů. Podle mého názoru mají tihle lidé často dobré úmysly, ale jakmile se jich zmocní jejich agenti, dostanou okamžitě zákaz, aby se ani neodvažovali prokecnout.“ Takže se i přes nářky LGBT komunity stále tutlá a tutlá…

To ale především před širokou veřejností. Užší hollywoodská komunita o sexuální orientaci svých herců často ví. Jenže stejně tak dobře ví, že s pravdou z kariérních důvodů nemohou ven. Tu a tam údajně stále narazíte na nějaký ten levandulový (nebo alespoň polo-levandulový) sňatek, který má utišit ty největší pochyby obyčejných lidí. Ricky Gervais si tak může na Zlatých glóbech dál vtipkovat o pochybné sexuální orientaci Toma Cruise a Johna Travolty a lidé se těmto vtipům mohou nadále od srdce řehtat, jenže dokud se v tomto ohledu nezmění přístup Hollywoodu, tak ať už je pravda o těchto hercích jakákoliv, budou oba – obklopeni bujarým veselím na jejich účet – akorát tak trpět.

Že lidé z branže často vědí více, než se přiznává lidem, je ostatně poměrně patrné v tomto klipu z pořadu Craiga Fergusona. Když u něj byl Jim Parsons poprvé, zapředli spolu rozhovor na téma jeho domovského města, jižanského Houstonu. Americký Jih je tradovanou Petriho miskou homofobie, takže se během rozhovoru Craig Jima zeptal: „A nebylo to pro tebe těžké, vyrůstat v tomhle městě, když jsi…“ Větu nedořekl, ale Jim pochopil. Aniž by zmínil slovo „gay“, odpověděl, že ne, že „si našel svoji partu.“ Lidé se zasmáli, aniž by pořádně věděli čemu, a jelo se dál.

O pár let později Jim v jiném rozhovoru pro noviny zmínil, že je gay, a ona pasáž z Fergusonova pořadu najednou začala dávat smysl. Craig samozřejmě o všem věděl, protože mu Jim před natáčením onoho segmentu musel říci, že do téhle oblasti soukromého života nemá otázkami zajíždět, protože lidé o ničem nesmí vědět. Možná Jim dostal zákaz od svého agenta či studia o svém osobním životě mluvit, možná nechtěl, aby se mu novináři a pisálci hrabali v soukromí a možná dal na varování Ruperta Everetta, který díky vlastní zkušenosti již dvacet let otevřeně hovoří o kradmé hollywoodské nerovnoprávnosti.

Právě tento herec mluví jako jeden z mála o hollywoodské diskriminaci otevřeně a nebere si příliš servítek (jenže na to také doplácí). V jednom rozhovoru za druhým tvrdí, že od doby, kdy před dvaceti lety veřejnosti odhalil svou orientaci, se k němu Hollywood v podstatě otočil zády – pracovních nabídek znatelně ubylo a i ty, co dostával, pro svou štěkovitost za nic nestály. Role hlavní ani dnes nedostává a ty vedlejší jsou všelijaké. Možná si ho vybavíte jako člena poroty pěvecké soutěže z jednoho dílu (britského) Černého zrcadla nebo jako Secunda z (opět z velké části britského) Hvězdného prachu – v obou případech šlo o miniaturní roličky. Everett sice také tu a tam namluví nějakou postavu pro animované filmy (tedy není na plátně vůbec vidět), například Prince Krasoně ze Shreka, ale jinak je to dost bída.

V jednom interview doslova řekl následující: „Nikomu bych to příliš nedoporučoval. Není to zrovna snadné. Pokud si chce nějaký herec udržet nebo vybudovat kariéru, tak by se ke své homosexualitě podle mě přiznávat neměl. Jednoduše to nefunguje a člověk hodně rychle narazí. Nějakou dobu vám sice nabídky budou chodit dál, ale při prvním náznaku finančního selhání vás bez milosti odstřihnou. Už mě nebaví dokolečka opakovat, že to nemusela být moje vina. Nalijme si čistého vína, třebaže se to někomu možná nebude líbit: Pokud jste gay, tak v Hollywoodu nemáte moc šancí nějak zásadněji uspět.“

Everett ale uznává, že coming-out může mít velmi pozitivní účinek na psychiku herců, což by rozhodně neměli přehlížet: „Když to vezmu kolem a kolem, řekl bych, že jsem mnohem šťastnější než ti, kteří svou orientaci stále tají. Možná nejsem stejně bohatý a úspěšný jako oni, ale zase se před nikým nemusím věčně přetvařovat.“

Proti Everettovi (pravda, poněkud nesměle) mluví například herec Jonathan Groff, známý ze seriálů Glee, Boss nebo nově vysílané minisérie z produkce HBO Looking: „Nikdy jsem nepochyboval o tom, že až nastane ta pravá chvíle, tak o svém coming-outu ani na vteřinu nezapochybuji. Nikdo mě k tomuto rozhodnutí nepřinutil a nikdo mě ani nevyoutoval. Když jsem to oznámil médiím, lidé mě varovali, že by to mohlo mít negativní dopad na moji kariéru. O tom jsem dopředu samozřejmě sám přemýšlel, jsem ale přesvědčen, že mi to nijak neublíží. Prostě si budu dál chodit na konkurzy a dřít jako doposud. Teprve na konci své kariéry se budu moci ohlédnout a zeptat se sám sebe, jestli mi to nějak uškodilo, nebo ne. V téhle chvíli ale jdu kupředu a doufám, že mě lidé budou následovat.“

————————————–

Zatím se v tomto článku dělali zlořádi jen ze studií. Mají ale studia pro svůj postoj nějaký důvod? Zákony logiky by tomu chtěly, že přeci alespoň nějaký mít musí, že ano? A ono tomu tak skutečně je. Mají totiž k ruce nejen své již zmíněné studie, ale také faktury, potvrzující, že filmy s homosexuální tématikou si v kinech i přes často velmi pochvalné recenze vedou poměrně špatně. I Love You Phillip Morris byl hotový propadák, Milk jakbysmet, i ostatní filmy příliš nevydělávají a pokud se u nich studia vyhrabou z rudých čísel, je to hlavně díky jejich nízkým rozpočtům.

Filmy s homosexuálními postavami v hlavních rolích by na sebe možná vydělávaly mnohem více, pokud by orientace těchto postav nestála vždy ve středu vyprávění, ale byla jen jednou částí jejich osobností – kdyby postavy prostě byli gayové a lesbičky, ale dělali ve filmu i něco jiného, než jen byli jimi. Ono natáčet filmy o problémech, jež trápí gay komunitu, je sice známkou pokroku, jenže tento krok kinematografie učinila již před dvaceti pětadvaceti lety. Nyní by už bylo potřeba posunout se zase o kousek dál.

Americká společnost si v poslední době začíná čím dál více uvědomovat, že na homosexualitě – Světe, div se! – není nic špatného, a diváci by se tak do kin na film s gayem či lesbičkou v hlavní roli pravděpodobně i hrnuli. Jenže to by ona postava nesměla celý film strávit rozjímáním nad tím, jak strašné/úžasné je být gay, a nezaobírala se pouze minoritními problémy, které většinovou společnost příliš neosloví. Kdyby jen taková postava dělala něco zajímavějšího a divácky lákavějšího – zachraňovala svět před mimozemšťany, zombíky a podobnou havětí, přepadávala banku či vlak, opíjela se s kamarády v libovolném pouštním městě, svištěla ve sporťáku napříč kontinentem nebo cokoliv jiného, co podle Hollywoodu ono většinové publikum od velkofilmu vlastně očekává – bylo by hned po problému.

Tak daleko ale hollywoodský film jako celek ještě nepokročil, takže když už se natočí nějaký film s LGBT hlavní postavou, pojednává takový snímek o LGBT problémech a chodí na něj proto většinou jen LGBT publikum. Studia na takových filmech nevydělávají, a tak se jim zase nemůžeme příliš divit, že od LGBT tématiky dávají v případě mainstreamu ruce pryč. Kdo ví, možná se něco změní po uvedení chystaného pokračování Dne Nezávislosti, kde by přesně takováto postava měla být uvedena – voják či vědec, který bude zachraňovat svět a jen tak mimochodem bude také gay. Se současným přístupem však zajímají filmy s čistě homosexuální tématikou podle jednoho hollywoodského zasvěcence jen „zhruba každého desátého člověka. Pro tyhle diváky se velké studiové filmy jednoduše nedají natáčet.“

Homosexuální tématika je tak v mainstreamu převážně zastoupena karikaturami postav v nicotných rolích (Kamarád taky rád) či homoerotickými vtípky (Skyfall). Že se dá na „růžových penězích“ (termínu aplikovaném na peníze utracené LGBT diváky) také dost vydělat a že mainstream by zdaleka nebyl tak neochotný na filmy s gay postavami chodit, kdyby jen ony filmy nebyly jen a pouze o „gay věcech“, jsou skutečnosti, které studia zatím do značné míry přehlížejí.

http://youtu.be/FBk1nq_HgDM

———————————

„Homosexualita je hřích. Homosexuálové jsou odsouzeni k věčnosti v pekle. Pokud by se chtěli změnit, mohli by se ze své špatnosti vyléčit. Kdyby se jen dokázali odvrátit od pokušení, mohli by být opět normální. Kdyby to jen zkusili a v případě neúspěchu se snažili s větší vervou…

„Tohle všechno jsem řekla svému synovi Bobbymu, když mi pověděl, že je gay. Když se mi svěřil, že je homosexuál, zhroutil se mi celý svět. Udělala jsem, co se jen dalo, abych ho z jeho nemoci vyléčila, jenže před osmi měsíci se můj syn rozhodl spáchat sebevraždu a skočil z mostu. Hluboce lituji své neznalosti stranou gayů a lesbiček. Nyní vím, že vše, čemu mě učili a co mi říkali, byl jen slepý fanatismus a odlidšťující pomluvy. Kdybych si rozšířila své obzory, kdybych jen naslouchala synovi, když si mi vyléval srdce, nestála bych tu dnes před vámi plná výčitek. Věřím, že Bobbyho milý a milující duch Boha těšil. V očích Boha stojí láska a dobrota před vším ostatním. Nevěděla jsem, že kdykoliv jsem homosexuálům věštila věčné zatracení, kdykoliv jsem o Bobbym prohlásila, že je nemocný, zvrácený a nebezpečný dětem, šlapala jsem mu po jeho hrdosti a sebeúctě. S duší a myslí nenávratně zničenou, Bobbyho nepřinutila Boží vůle, aby přelezl přes zábradlí dálničního přejezdu a skočil pod kola přijíždějícímu náklaďáku, který ho okamžitě zabil. Jeho smrt byla přímým důsledkem neznalosti jeho rodičů a strachu ze slova ‚gay‘. Chtěl se stát spisovatelem. Jeho naděje a sny mu nikdo neměl brát, ale stalo se.

„V kongregacích vám nyní sedí děti ne nepodobné Bobbymu. Aniž byste si toho byli vědomi, budou tyto děti naslouchat každému vašemu “Amen” a to brzy utiší i jejich modlitby – modlitby k Bohu za pochopení, za přijetí, za vaši lásku. Vaše nenávist, strach a neinformovanost o slovu ‚gay‘ jejich modlitby ale umlčí, takže… Než ve svých domovech a kostelích příště řeknete Amen, zamyslete se. Zamyslete se a vzpomeňte si, že vám naslouchá dítě.“ (Mary Griffith, Modlitby za Bobbyho)

———————————

Jako formu shrnutí si můžeme uvést výsledky nedávné studie, kterou provedl americký herecký svaz SAG-AFTRA ve spojení s Williamsovým institutem univerzity UCLA. M. V. Lee Badgett, jedna ze spoluautorů této studie, celou práci shrnula těmito slovy: „Výsledky našeho výzkumu jednak prokazují určitý pokrok v myšlení, nicméně také naznačují, že aby se Hollywood stal pro LGBT herce spravedlivým a přívětivým pracovním prostředím, je potřeba na přístupu lidí ještě hodně zapracovat.“ Výzkumu se zúčastnilo 5692 členů hereckého svazu, z nichž se 61 označilo za lesbičky (L***), 465 za gaye (*G**), 301 za bisexuály(**B*), a 7 za transsexuály (***T). Pojďme se společně vrhnout na nějaké ty statistiky ze studie:

–    Polovina gayů a lesbiček a 27 % bisexuálů je silně přesvědčených, že jsou v očích studií a výkonných producentů kvůli své orientaci obchodním a finančním břemenem.

–    9 % dotázaných gayů a lesbiček odpovědělo, že jim bylo v posledních pěti letech na plnou pusu řečeno, že nedostanou nějakou roli jen kvůli své orientaci.

–    Více než třetina všech dotázaných členů svazu bez ohledu na svou orientaci přiznala, že se už někdy stala svědky „neuctivého“ chování vůči členům LGBT herecké komunity.

–    A 16 % oněch LGBT herců (většina z nich muži) potvrdilo, že už byli v minulosti pro svou orientaci diskriminováni.

–    Podle statistik je diskriminace bisexuálních herců až poloviční než v případě gayů a lesbiček, což je možná také důvod, proč tolik z nich často vylézá z oné skříně jen tak napůl s tím, že nejsou homo- ale bi-.

–    Více než polovina všech LGBT herců však přiznala, že si na placech v minulosti od někoho vyslechla nějakou tu nadávku či nejapný komentář.

Jak v roce 2009 poznamenal časopis Weekly: „Výzkumy veřejného mínění odhalují, že přijetí homosexuálů v Americe od sedmdesátých let prudce vzrostlo. Adolescenti nyní svou orientaci běžně odhalují i ve venkovských městečcích v srdcích Arkansasu či Texasu, tedy ne jen ve velkoměstech s prominentními homosexuálními enklávami jako například v San Franciscu, losangeleském Západním Hollywoodu nebo New Yorku. Hollywoodská továrna na sny – šéfové studií, herečtí agenti a vedoucí konkurzů – nicméně nadále zůstává velmi konzervativní. Podle jejích nejpovolanějších šéfů by americká společnost jednoduše nedokázala přijmout herce gaye v hlavní roli heterosexuála. Nebojí se ani tak společenských rozruchů, jako spíše toho, že by se publikum při pohledu například na homosexuálního herce Cheyenneho Jacksona, jak se líbá a tulí ke Kate Winslet, cítilo nesvé, což by se následně projevilo v katastrofických tržbách z kin.“

Takže jde, pro Hollywood dosti nepřekvapivě, hlavně o peníze. Hollywood se ale ve svých obavách z toho, že by tratil na odcizení diváků, stále více vzdaluje skutečnému stavu americké společnosti. Podle výzkumu z roku 2013 například drtivé většině respondentů z cílové skupiny 18–34 let, na níž všem tolik záleží, vůbec nesejde na tom, jestli je ten který herec či herečka gay, nebo ne. Tak doufejme, že to Hollywoodu brzy doteče…

———————————–

A jak do celé této situace zapadají naši Chirurgové? Až na pár výjimek vlastně docela dobře. Seriál každoročně získává ceny GLAAD (Svazu gayů a lesbiček proti defamaci), v každé sezóně se objeví alespoň několik LGBT postav v rolích pacientů či lékařů (připomeňme si například transsexuální pár z dílu 9×14, Georgeova flirtujícího pacienta z dílu 1×03 či gay vojáky z epizody 4×14 a zapomeňme, že všichni buď umřeli, nebo byli zavrženi rodinou, případně oboje – Chirurgové jsou dramatický seriál, takže možná nešlo jen o prostou návaznost na dlouholeté stereotypy, ale o nutnou injekci emocí) a to ani nemluvíme o vztahu Arizony s Callie a fakt, že celonárodní televize v hlavním vysílacím čase již několik let ukazuje rodinu dvou matek (a kdysi i jednoho otce).

Jeden fanoušek se na vysoký podíl LGBT postav ve všech Shondiných seriálech – tedy i v Private Practice, Skandálu a Off the Map –, kdysi poněkud nevybíravě zeptal a sama tvůrkyně mu dala tuto odpověď: „Tolik homosexuálních postav v mých seriálech najdete proto, že jsem toho názoru, že by se měl každý člověk být schopný v televizi najít. Každý. A také proto, že mám neskutečně ráda všechny své LGBT přátele. Navíc si myslím, že boj za homosexuální sňatky je bojem občanskoprávním, stejně jako byla kdysi občanskoprávním bojem záležitost rasy, a beru si příklad z Normana Leara, který ve snaze změnit společenské mínění často uváděl Afroameričany v televizi. Pokroku se musí pomoct. Dokud zůstane utlačovaný byť jen jediný člověk, nebude svobodný vlastně nikdo z nás. A konečně: Tolik homosexuálních postav je v mých seriálech proto, že dokud lidem nepřijde divné pokládat někomu otázku, ‚Proč ve svých pořadech shromažďujete všechny gaye?‘ tak je očividné, že se společností není něco v pořádku a je třeba s tím něco dělat. Přijde mi to, jako by se mě někdo ptal, proč ve svých seriálech shromažďuji všechny Afroameričany. (Právě kvůli tomu jich je v mých pořadech také tolik: Protože se lidé nepřestávají ptát. Jako by to snad bylo něco neobvyklého. Což mi naznačuje, že před sebou máme ještě pořádný kus cesty.) Tak jo, přednáška je u konce.“

Slova to jsou pravdivá a chvályhodná, ale buďme k sobě upřímní: Ani Chirurgové se nevyhnuli několika skandálům, spojených s homosexuálními postavami či herci. Možná právě proto, jak dobrou práci pro LGBT komunitu odvádějí, tyto přešlapy vyčnívají o to více.

Jako první každého určitě napadla „ta věc s Georgem“, tak se na ni hned podívejme (o celé záležitosti se do detailu píše v profilech T. R. Knighta/George a Isaiah Washingtona/Prestona, zde najdete jen zkrácenou verzi). Schválně zkuste mít na paměti všechny předchozí informace o urážkách na pracovišti, přehnaně „starostlivých“ agentech atd.

V říjnu roku 2006, tedy během třetí sezóny seriálu, na povrch vyplavala zpráva o tom, že měl Isaiah svého kolegu označit pekelně nehezkým vulgarismem. Mělo se odehrát zhruba následující: Na place během přestávky mezi natáčením jednotlivých scén měl Isaiah o Knightovi nějakým způsobem v nějakém kontextu (snad jakési rozepři s Patrickem Dempseym) prohlásit, že je to „buzna“ (anglicky faggot), načež se do sebe s Patrickem, který se kamaráda snažil zastat, slovně a údajně i fyzicky pustili. Informace o konkrétním průběhu toho, co se tenkrát odehrálo, nikde nenajdete. Isaiah se veřejně „omluvil“ za „nešťastnou volbu slov při jednom nedávném incidentu při natáčení“ a Shonda celou aféru rychle smetla pod koberec.

Tak rychle to ale skončit nemělo. Knighta tato silně zmedializovaná aféra v podstatě vyoutovala. A aby toho nebylo málo, přišel pak leden 2007, kdy celý herecký ansámbl dorazil na udílení cen Zlatý glóbus, na něž byl seriál nominován. Ještě na červeném koberci před samotným začátkem slavnostního udílení se Isaiaha na tento incident novináři ptali a on jim v odpověď jen tak zavtipkoval: „Já gaye zbožnuju. Sám jedním chci být. Prosím, můžu být taky gay?“ U tohoto… čehosi to ale neskončilo.

Chirurgové v kategorii o nejlepší dramatický seriál zvítězili a při následném setkání s novináři se jeden z nich na tuto aféru neopomněl znovu zeptat. Pravda, vzhledem k  příležitosti se to asi úplně nehodilo, ale ono se o tom nemluvilo skoro vůbec, takže když už byli všichni herci v čele s Shondou takhle pěkně na ráně, těžko se novinářům divit, že popadli příležitost za pačesy.  Reakce všech zúčastněných na tu otázku je k nezaplacení: Shonda se po vyslovení tohoto dotazu už už chystá odpovědět, když jí Isaiah vletí před mikrofon a řekne: „Že je buzerant, jsem o T. R.ovi nikdy neřekl.“

Herci mají sklopené hlavy a nervózní úsměvy. Patrick Dempsey a James Pickens Jr. nevěří vlastním očím a uším, na Erica Danea jdou nejspíš mdloby, Shondina spoluproducentka je očividně tak naštvaná, že by se nejraději rozeřvala, a Shonda sama se snaží zachránit, co se dá, a odvádí řeč rychle jinam. Ta reakce je poměrně odůvodněná – Knight pár dní později dorazil na rozhovor k Ellen DeGeneres a tam jí pověděl, že Isaiaha a jeho nevymáchanou pusu na place „všichni slyšeli,“ takže herci do jednoho při té tiskovce věděli, že lže, jako když tiskne.

Pro čtenáře, kteří profily postav nenavštěvují, si i zde dovolím takovou drobnou etymologickou odbočku, protože mám pocit, že by se hodilo uvést na pravou míru, proč je ono slovo faggot v angličtině tak odporné, a proč z něj tím pádem byli všichni tak v šoku. Tedy, Knighta měli jeho kolegové rádi, takže když proti němu tu urážku Isaiah použil, všichni ho měli za omezence, co jim útočí na kamaráda. Ono má ale především to slovo samotné dosti ošklivou historii. Ti z vás, kdo se dívají na seriál Louie, si na tuto pasáž vzpomenou. Vy ostatní se nestrachujte – krom toho, že v dané scéně sedí parta přátel u stolu a hraje karty, není potřeba žádný úvod. Jeden komik na vyzvání kamarádů vysvětluje:

„Slovo faggot samo o sobě znamená otep nebo svazek klacků na podpal. Ve Středověku, když se pálily domnělé čarodějnice, upalovali i homosexuály. Jenže zatímco čarodějnice se vázaly ke kůlu, homosexuálové byli považovaní za natolik ubohá a odporná stvoření, že si ani ten kůl nezasloužili. Namísto toho je prostě přihazovali do ohně s ostatními otýpkami a svazky klacků. Odtud pochází ono moderní označení flaming faggot. Asi byste měli vědět, že každý gay v Americe si tohle slovo nejspíš už někdy – a možná i několikrát – vyslechl, když ho třeba někdo – a možná rovnou celá skupina lidí – mlátil a řval mu ho do ucha. Takže když to slovo použijete, prostě to hned otevře všechny tyhle staré rány.”

Tato zákulisní aféra měla pro oba herce dalekosáhlý dopad – Washington na svá slova doplatil účinkováním v seriálu a pověstí (Hollywoodská studia jsou homofobní skrytě a o tom, že diskriminují, sice všichni vědí, ale nemají proti tomu jak zakročit. Když na sebe ale podobně zaútočí přímo herci mezi sebou, zákony etiky proti nim zakročí velmi neúprosně.). Teddyho zase přinutila veřejně prostřednictvím článku v časopise oznámit lidem, že je gay. Hollywoodští herci mu zatleskali, ale jakmile odešel z Chirurgů, hollywoodská studia jako by zapomněla jeho jméno. Kromě vedlejších rolí v Dobré manželce, filmu 42 a jednom dílu Práva a pořádku si od roku 2009 v televizi ani u filmu nezahrál. O práci nemá nouzi snad jen na Broadwayi, která je ze všech amerických hereckých platforem všem menšinám nejotevřenější.

Sama Shonda se bohužel během onoho skandálu příliš nevyznamenala – ve chvílích, kdy byla aféra nejžhavější, se snažila celou záležitost hlavně co nejvíc ututlat, snad aby tím nějakým způsobem neutrpěla pověst (a sledovanost) seriálu. Postoj to byl sice z obchodního hlediska pochopitelný, vůči jejím hercům to ale vypadalo trochu zvláštně. V jednom rozhovoru z roku 2009 pak sama přiznala následující: „S tím incidentem jsem si asi neporadila úplně nejlépe. Nezajímaly mě názory veřejnosti, spíše jsem se soustředila na to, co si myslí lidé, se kterými každý den pracuji. Takže jestli jsem si s tím dokonale poradila? Samozřejmě že ne. Tohle byl můj první seriál. Někde jsem se tyhle věci naučit musela.“

Na druhou zvláštní věc pak člověk narazí, když si čte články o Teddyho coming-outu. Shonda byla podle jeho slov jedním z lidí, kteří ho od tohoto rozhodnutí výslovně odrazovali. A přesto se pak člověk dočte, že jednomu reportérovi řekla toto: „Vybavuji si, jak jsem kolegyni výkonné producentce řekla, že na tenhle den můžeme být setsakramentsky pyšní, protože T.R.ovi zrovna vyšel ten článek o tom, že je gay, a já mu řekla, že se tím vývoj jeho postavy nijak nezmění. On měl totiž obavy, že jakmile sám o své homosexualitě začne mluvit, budeme muset udělat gaye i z George. Ona je ale představa, že homosexuální muž nemůže hrát heterosexuální postavu dost urážlivá.“ Slova to jsou sice pravdivá, ale v souvislosti se vším kolem se člověk nad Shondinou rozdvojenou osobností nemůže nepozastavit.

Kromě aféry kolem Isaiaha Washingtona byl druhým velkým LGBT skandálem velmi rychlý odchod Brooke Smith ze seriálu. Podívejme se na celou záležitost od začátku, ať máme perspektivu: Doktorky Torresová a Hahnová kolem sebe již u konce čtvrté série chodily po špičkách, obzvláště proto, že se Callie obávala, že se Dr. Hahnové líbí. Když se spolu ve finále oné řady poprvé políbily, LGBT komunita zajásala – na obzoru se rýsoval jediný potenciální lesbický pár v hlavním vysílacím čase na celonárodní stanici (pár dalších lesbiček na obrazovkách sice bylo, ale pouze na kabelovkách či denních programech, které mívají jen zlomek sledovanosti předních seriálových gigantů).

Jenže v úvodu páté řady jako by někdo zařadil zpátečku. Obě doktorky spolu v prvních několika epizodách strávily na obrazovce sotva pár scén, které byly nota bene vyplněny povětšinou trapnými momenty ticha nebo cudnými, váhavými polibky. Jak vtipně poznamenala jedna internetová bloggerka: „Divákům nejen došlo, že Torresová s ženou ještě nikdy nechodila, seriál je nutil váhat, jestli kdy s některou vůbec i jen promluvila.“ Když se Erica v jedné vypjaté scéně v díle 5×06 konečně přiznala, že „jsem lesbička, strašně velká, neuvěřitelně ohromná lesbička,“ mohli fanoušci po týdnech nejistoty jásat, že se seriál konečně hnul z místa k něčemu konkrétnímu.

Jenže Chirurgové se hned nato hnuli ještě o kousek a při tomto posunu přišla Brooke Smith o práci. Její odchod některým lidem přišel nesmyslný nebo přinejmenším uspěchaný a tak se začali ptát, jestli pro něj nebyl nějaký jiný důvod. A to by jeden neřekl: Nejspíše byl…

Novináři totiž zjistili, že popud k odstranění postavy Dr. Hahnové nepřišel od scénáristů nebo Shondy, ale „svrchu“ – od šéfů televizní stanice ABC. Ti se tak snažili vytvořit programy, jež by byly oné obávané většinové společnosti co nejméně trnem v oku.  Kristin Dos Santos například napsala: „Lidé z produkce toho seriálu mi svěřili, že homosexuální dějové linie a homosexuální postavy se všeobecně ve všech pořadech na stanici omezují a některé dokonce vyškrtávají úplně.“

Shonda následně vydala vlastní vyjádření, v němž Eričin sprint ze seriálu svedla na špatnou chemii mezi postavami: „Brooke Smith samozřejmě nedostala vyhazov proto, že hrála lesbičku [už jen fakt, že musela tuto větu vyslovit…] V seriálu zůstala lesbická doktorka Callie Torresová, takže je snad očividné, že u nás homosexualita nikomu nevadí. Sara Ramirez je úžasná komediální a dramatická herečka a my si s ní chtěli po herecké stránce co nejvíce užít. Bohužel jsme ale měli pocit, že pro takovéto herecké koncerty v jejím vztahu s postavou Brooke Smith chybělo kouzlo a chemie.“

Proti Shondě už tehdy trochu hovořily dvě věci. Tou první byl fakt, že se Callie krátce před rozchodem obou seriálových lékařek a odjezdem Ericy vyspala s Markem, čímž se alespoň v očích studia dostala do „bezpečnější“ zóny bisexuality. A tou druhou byl téměř okamžitý příjezd postavy Sadie Harrisové, která byla ohlášena jako bisexuální, ale v seriálu nejenže nikdy s nikým neměla vztah, ale po jejím příjezdu a pár pohledech na Callie ani nebylo stranou její sexuality v podstatě nic naznačeno. A naznačovat se přitom dalo velmi lehce, aniž by to jakkoliv zasahovalo do dění seriálu a zvrhávalo na sebe pozornost – pro porovnání si můžete pustit Dr. House a soustředit se na to, jak skvěle tvůrci naložili s postavou Třináctky.

Abychom ale pouze nekritizovali: Ať už šéfům ABC došlo, že svými omezeneckými rozhodnutími stanici jen škodí, nebo si Shonda v oblasti zobrazování sexuální orientace svých postav vydupala autonomitu, seriálu se brzy začalo blýskat na lepší časy. S příchodem postavy Arizony Robbinsové se diváci opět dočkali onoho jednoho televizního lesbického páru. Jakmile navíc Callie otěhotněla a Arizona se rozhodla, že s ní zůstane, stala se věc pro jednu z hlavních vysílacích stanic naprosto jedinečná: V primetimeovém pořadu byl zobrazen lesbický pár, kterak s pomocí biologického otce vychovává dítě – taková moderní rodinka.

Callie s Arizonou se brzy staly jedním z divácky nejoblíbenějších párů v seriálu (tak oblíbeným, že si Shonda ani nedovolila při nucených škrtech v rozpočtu zbavit se při pádu letadla Arizony, ale zabila místo ní Marka) a jejich příběhová linie je i díky uřezaným nohám a lesbickým nevěrám pro mnohé fanoušky často tou nejdramatičtější a divácky nejvděčnější. Vzhledem k tomu všemu je velmi nepravděpodobné, že by Chirurgové v tomto ohledu udělali v otázce zobrazování gay a lesbických postav v budoucnu krok zpět. A vzhledem ke stále se zlepšujícím vztahům k homosexualitě v americké společnosti je, doufejme, stejně tak nepravděpodobné, že by „svrchu“ někdy v budoucnu přišel další pokyn pro omezování tvůrčí svobody.

Ale kdo ví. Situace v Hollywoodu má stranou této problematiky k ideálu daleko. Je proto důležité mít otevřené oči a nenechat se zmást pozlátkem a hřejivými slovy. Třeba je zrovna to prvním krokem k nápravě.

————————————

A co si o této problematice myslíte vy? Překvapilo vás v článku něco? Chtěli byste se k čemukoliv vyjádřit? Nesouhlasíte s něčím a rádi byste si o tom popovídali? Využijte sekce komentářů dole pod článkem.

————————————

Korekce textu: Iq.tiqe

————————————

Zdroje

http://www.hollywoodreporter.com/gallery/straight-actors-gay-roles-river-446610

http://variety.com/2013/film/news/sag-aftra-study-finds-bias-persists-against-lgbt-actors-1200674381/

http://blogs.laweekly.com/informer/2013/09/gay_actors_discrimination_williams_institute.php

http://www.pinknews.co.uk/2013/09/28/study-over-half-of-lgbt-hollywood-actors-have-heard-anti-gay-slurs-by-directors-and-producers-on-set/

http://www.deadline.com/2013/10/so-wait-no-justin-timberlake-but-should-gay-actors-still-not-play-straight-roles/

http://www.fusemagazine.com.au/index.php/regulars/fuse-features/483-the-secret-gay-life-of-hollywood

http://www.dailymail.co.uk/tvshowbiz/article-1232588/Rupert-Everett-Coming-gay-actor-ruined-career-Hollywood.html

http://www.independent.co.uk/arts-entertainment/films/features/homophobia-in-hollywood-why-gay-movie-stars-still-cant-come-out-of-the-closet-8455751.html

http://www.hollywood.com/news/brief/36406930/jonathan-groff-urges-fellow-gay-actors-to-come-out

http://www.theguardian.com/culture/tvandradioblog/2008/nov/06/greys-anatomy-gay-brooke-smith

http://featuresblogs.chicagotribune.com/entertainment_tv/2008/11/greys-gay-lesbi.html

http://www.wetpaint.com/greys-anatomy/articles/shonda-rhimes-ill-tell-you-why-i-have-all-the-gays-on-my-tv-shows

http://globalcomment.com/greys-anatomy-gay-parents-and-non-traditional-families-on-tv/

http://en.wikipedia.org/wiki/Luke_Evans_%28actor%29

Komentáře