Nový díl Chirurgů se sice bude vysílat až za dva týdny, to ale ještě neznamená, že bychom se nemohli alespoň na chvíli zabavit něčím jiným. Například konverzací o tématu, které sice s naším seriálem souvisí jen okrajově, ale o to víc o něm člověk slyší mimo něj. V návaznosti na předchozí článek o hollywoodské homofobii – a obzvláště pak velmi podnětný komentář uživatele Telcontar – bych si tu proto dovolil uveřejnit můj překlad řeči jistého Roryho O’Neilla alias Panti.

Rory pochází z Irska, o němž se v současnosti píše především v souvislosti s deštěm, vichry a popadanými stromy. Ono se tam ale – mezi lidmi – děje něco mnohem zajímavějšího. Celonárodní debata o homofobii tam na začátku února vyvrcholila tímhle jeho proslovem – proslovem člověka, u kterého to vše začalo. Více v tuto chvíli není potřeba vědět – zbytek se dozvíte přímo z textu. Takže pokud si troufáte, račte číst dál. Nebudete litovat…

„ Mé jméno je Panti. Aby byli v obraze i zrakově postižení a bláhové naivky, tak ještě dodám, že jsem transvestita, divadelní umělec a občasný bojovník za práva homosexuálů. A jak již každému jistě došlo, pocházím také z té nejstřednější střední vrstvy. Otec pracoval jako veterinář na venkově; já chodil do dobré školy; po jejím dokončení jsem nastoupil do instituce, která středostavovštější už ani být nemohla – AMU; a ačkoliv to některé z vás možná překvapí, nikdy jsem neměl problém sehnat si dobře placené zaměstnání ve svém vlastním oboru – bourání konceptů genderu.

I tak mám ale bohaté zkušenosti s utlačováním. Přinejmenším se do kůže utiskovaných dokážu velmi snadno vcítit, protože dobře vím, jaké to je, když vám někdo říká, že nemáte zapomínat, kde je vaše místo.

Už se někdy někomu z vás stalo, že jste jen tak čekali na přechodu pro chodce a z auta, co projíždělo kolem, se vyklonila tlupa mladíků, kteří na vás zařvali „Buzno!“ a hodili po vás krabičkou od mléka? Samo o sobě to vlastně ani tolik nebolelo. Ty kartónky se dělají malé a oni mladíci měli koneckonců pravdu – buzna jsem. I přesto to od nich bylo dost opresivní, utiskovatelské gesto.

Bolet mě to začalo až později, když jsem se dny a noci trápil přemítáním nad tím, jak to na mě jen mohli poznat. Co jsem jen mohl dělat, že to na mě hned z dálky viděli? Nenávidím se za to, že o takových věcech přemýšlím, protože je to příznakem utiskování. Když jsem po nějaké době zase stál na přechodu, snažil jsem se zjistit, čím to je, že je na mě homosexualita tak vidět; kontroloval jsem každý svůj pohyb, každé gesto, každý výraz ve tváři a byl rozhodnutý neudělat znovu tu samou chybu.

Přišel už někdy někdo z vás z práce domů, zapnul si televizi a oni tam zrovna vysílali pořad, ve kterém skupina lidí – lidí milých, důstojných, vzdělaných; takových těch lidí, kteří píšou do novin a jsou příjemnými sousedy – oduševněle a s rozumem diskutovala… o vás? O tom, co jste za člověka, jestli by z vás mohl být schopný rodič, jestli náhodou nemáte za lubem zničit koncept manželství, jestli nejste hrozbou pro děti, jestli vás sám Bůh nepovažuje za odpornost, jestli skutečně trpíte „duševní poruchou“? Dokonce ani té milé moderátorce – té paní, kterou v televizi vídáte tak často, až máte pocit, že ji vlastně sami znáte – nepřijde nijak zarážející, že tihle lidé vedou onu oduševnělou debatu o vašem charakteru a právech, která si „zasluhujete“. A přesně tímhle nás utlačují.

Jeli jste už někdy někdo se svým kamarádem gayem vlakem narvaným lidmi a tak dlouho se niterně krčili a kroutili, protože to na něm bylo tak strašlivě znát, že jste začali jeho „přiteplenost“ kompenzovat vlastním okatým mačismem a svádět hovor na nějaké „heteráčtější“ téma?  Vy, kteří jste strávili posledních 35 let budováním vlastní identity dokonalého gaye, jste se najednou cítili zostuzeni jeho gayovitostí. I za tohle se nenávidím, protože tím utiskuji sám sebe. A kdykoliv stojím na přechodu pro chodce, dávám si pozor, co dělám a jak se tvářím.

Šli jste si už někdy někdo do své oblíbené kavárny přečíst noviny, rozevřeli je a uvnitř na vás vykoukl pětisetslovný článek, ve kterém se jeho autorka – milá, středostavovská paní; taková ta paní, co nejspíš přispívá na charitu, a které byste bez obav svěřili své děti na hlídání – velmi rozumně zamýšlela nad tím, jestli by se s vámi nemělo zacházet jako s druhořadým občanem, a ve kterém obhajovala svůj názor, že byste měli mít méně práv než ostatní? Když se potom od vedlejšího stolku zvedne jiná žena a s dovolením a s úsměvem na tváři se kolem vás protáhne, hlavou vám probleskne myšlenka: „Myslí si o mně to samé i ona?“ A zničehonic se opět cítíte utlačení. Raději proto jdete ven, zastavíte se na přechodu, ověříte si, že neděláte něco, co by vás prozradilo, a pak se za to nenávidíte.

Už jste si někdy někdo sedli k počítači a pustili si videa, ve kterých byli lidé ne nepodobní vám samotným – žijící v zemích dalekých i zemích, které jsou blíže, než byste řekli – biti do krve, vězněni, mučeni a vražděni, a to jen proto, že byli jako vy? I to je známka útlaku.

Před třemi týdny jsem byl v televizi a vyjádřil se v tom směru, že lidé, kteří aktivně usilují o to, aby bylo s homosexuály nakládáno jakkoliv druhořadě nebo jinak než normálně, jsou podle mého homosexuálního názoru homofobové. Někteří lidé – právě oni lidé, kteří aktivně bojují za to, aby byli homosexuálové podle zákona méněcenní – měli proti tomuto názoru nejen spoustu námitek, ale hrozili dokonce, že na mě i na celou stanici RTÉ podají žalobu. Správní rada RTÉ se ve své nekonečné moudrosti bleskurychle rozhodla, že pomocí velké kupy peněz zamete celou záležitost pod koberec. Já takové štěstí neměl.

Už celé tři týdny mě heterosexuální lidé bez ustání poučují o tom, co to homofobie je, a kdo by ji měl mít dovoleno odhalovat. Faráři, senátoři, právníci a novináři se seřadili do zástupu, aby mi osvětlili, co ona homofobie vlastně znamená, a vysvětlili mi, čím se můžu cítit utlačovaný. Lidé, kteří homofobii v životě nezažili na vlastní kůži, kteří si na přechodu nikdy nekontrolovali, jestli náhodou nestojí nějak nepatřičně, mi najednou přednášeli o tom, že dokud mě nevězní nebo nenahání do vagónu pro dobytek, tak o nějaké homofobii vůbec nemůže být řeč. Přesně tímhle mě ale utlačují.

Homosexuálové se tedy nachází v absurdní situaci, kdy na veřejnosti nejenže nemůžeme říct, čím se cítíme utlačovaní, ale nesmíme si to ani myslet, protože nám rada moudrých nyní nově zavrhla definici společenské oprese.

Za má „nenávistná slova“ mě už tři týdny v kuse pranýřují na půdě parlamentu, v novinových článcích a v nenávistných komentářích na internetu, a to vše jen proto, že jsem si dovolil použít výraz „homofobie“. Takový domýšlivý ernest jako já má přece vědět, že slovo „homofobie“ už dávno nepatří homosexuálům. Díky náramně elegantním čachrům s jazykovými významy, z nichž by se i Orwellovi protáčely panenky, se totiž ukazuje, že oběťmi homofobie již nejsou homosexuálové, ale sami homofobové.

Jednu věc vám povím: Že vás nenávidím, není pravda.

Že jste podle mě skoro všichni homofobové, to už ovšem pravda je. Jenže homofob jsem i já. Ono by bylo k neuvěření, kdybychom jimi nebyli. Vyrůst v takto homofobní společnosti a vyváznout z toho bez jediného šrámu, by byl učiněný zázrak. Takže vůbec nejde o to, že bych vás kvůli vaší homofobii nenáviděl. Svým způsobem vás vlastně obdivuji. Vážím si vás, protože jste vesměs homofobní jen trošku. Vzato kolem a kolem je už jen tohle pořádný úspěch.

Občas ale nenávidím sám sebe. Nenávidím se, protože se na každém zkurveném přechodu musím kontrolovat. A občas, pravda, nenávidím i vás. Za to, že mě k tomu nutíte. “

—————————–

Záznam celého proslovu můžete shlédnout zde.

Komentáře