Základní info:

Shonda Rhimes (*13. 1. 1970, Chicago, Illinois, USA)

————————

Známé filmy a seriály:

Chirurgové, Private Practice, Skandál, Off the Map, Deník princezny 2: Královské povinnosti, Crossroads, Blossoms and Veils, Černá Carmen Dorothy Dandridge

————————

Bio:

Vědět něco málo o tom, odkud pochází, člověk by se ani nedivil, kdyby se Shonda místo scenáristiky a produkování dala na akademickou dráhu. Oba její rodiče totiž pracují na univerzitní půdě, otec jako profesor a matka ve fakultní administrativě. Shonda má dva starší bratry a dvě mladší sestry a nechala se slyšet, že už od dětství jim všem velmi ráda vyprávěla příběhy. Když ještě chodila na střední školu, začala dělat dobrovolnici v nemocnici, což ji prý také hodně bavilo. Není proto ani tak překvapující, že obě tyto své radosti nakonec spojila v jednom díle… Ale to předbíháme.

Na střední Shonda chodila do Marianiny katolické, po níž nastoupila na Dartmouth College, odkud si odnesla bakalářský titul. Během studií se střídavě věnovala psaní fikce a hraní ve školních divadelních hrách. Po vysoké se s jedním ze svých starších bratrů přestěhovala do San Francisca a začala pracovat v reklamní agentuře. To ji ale moc nebavilo, takže dala bráchovi brzy sbohem a šáteček, odjela do Los Angeles a nastoupila na školu scenáristiky. A tady světe-hlavně-se-nediv-páč-bys-byl-za-trola nadmíru vynikala – byla nejlepší ze třídy a za svou práci si dokonce vysloužila prestižní Gary Rosenberg Writing Fellowship Award. Shonda také začala chodit do magisterského programu televizních a filmových věd na University of Southern California. Titul po dvou letech studií získala.

Po magisterské promoci Shonda zjistila, že se stala jedním z mnoha nezaměstnaných scenáristů, co se potulují Hollywoodem a doufají, že zavadí o nějakou práci v oboru. Aby si mezitím vydělala na živobytí, začala šlapat… každý den do práce ve středisku, kde se lidé bez domova a lidé jakýmkoliv způsobem mentálně postižení nebo nezpůsobilí učili dovednostem, které by jim mohly pomoct získat nějakou práci. Kromě pozice poradkyně v tomto středisku Shonda pracovala také jako kancelářská krysa. Ani jednu z těchto prací ale neměla moc ráda.

Aby nějak uplatnila své vzdělání, snažila se prosadit u filmu. V roce 1995 pracovala jako pomocná režisérka u dokumentárního snímku Hank Aaron: Chasing teh Dream a svůj vlastní režijní debut předvedla až o tři roky později. Film se jmenoval Blossoms and Veils a účinkovala v něm Jada Pinkett-Smith (manželka Willa Smithe) a Jeffrey Wright (kterého snad nejvíce proslavila role nemocničního bratra Belize v Andělech v Americe).

Tímto krátkým filmečkem na sebe Shonda docela upozornila a vzápětí dostala nabídku od HBO, aby napsala scénář k filmu Introducing Dorothy Dandridge. Shonda po této příležitosti hned skočila a vyplatilo se. Film sklidil chválu od kritiků, kteří se ale – jak už to tak bývá – zaměřovali hlavně na herecké obsazení. (Ricky Gervais si do tohoto opomíjení scenáristů rýpnul i třeba při moderování jednoho ze svých tří ročníků Zlatých glóbů. Tehdy při uvádění kategorie nejlepšího scénáře oznámil, že tahle část programu bude dost zívačka, protože scenáristé jsou fuj a záleží přece jen na hereckých hvězdičkách. “Nejde o to, co říkáte, ale jak dobře vypadáte, když ty repliky pronášíte,” byla jeho konkrétní slova.) Halle Berry tedy za její výkon v Introducing Dorothy Dandridge vychválili kritici do nebes, zato dobrý scénář brali za samozřejmost.

Jestli jim ale Shonda chtěla ukázat, zač je toho loket, vybrala si na navázání sakra špatný projekt. V roce 2001 se do kin dostala hrůznost s názvem Crossroads – film o Britney Spears s touto popovou zpěvačkou v hlavní roli. Tahle úděsnost na sebe sice vydělala, ale od začátku do konce, od hereckého výkonu mladé divy(zny) až po onen scénář, to byla katastrofa. Shonda byla za svou práci na tomhle veledíle nominovaná na cenu Razzie, onoho nechvalně známého anti-Oskara.

O tři roky později Shonda napsala scénář k pokračování Deníku princezny. Ačkoliv film nebyl tak úspěšný jako první část a ze scenáristického hlediska také nejde o žádné veledílo (někde se to ale naučit musela, že?), je na tenhle počin sama Shonda hrdá. Když už pro nic jiného, oceňuje, že se díky tomuhle filmu mohla seznámit s hereckou legendou Julie Andrewsovou.

Roku 2005 pak přišel absolutní zlom v podobě Chirurgů. Shonda si našla látku, která ji náramně inspirovala, vymyslela si postavy, které ji bavily, a už to jelo. Svou prací na Chirurzích se Shonda také zapsala do historie. Pro tenhle seriál totiž nejen psala scénáře, ale byla zároveň jeho hlavní producentkou a šéfovou, a ač je to k neuvěření, i v roce 2005 byla první a jedinou Afroameričankou,  které se něco takového podařilo.

Shonda se také nebála do svého seriálu obsazovat jiné než bělošské herce a těm pak postavy psát dál tak, že na barvě jejich pleti vlastně vůbec nezáleželo (tohle si v jednom rozhovoru obzvlášť pochvalovala například Sara Ramírez, která Shondu vynášela do nebes za to, že její postava Callie není žádná stereotypická Latina, ale obyčejný člověk s obyčejnými problémy). On i původní scénář atypicky nespecifikoval, jaké rasy mají jednotlivé postavy být.

Jedním z důvodů takto otevřeného castingu byla Shondina snaha o věrné napodobení reality mimo seriál. Amerika je co do barvy pleti náramně různorodá, jen z filmů a seriálů byste to moc nepoznali, protože většina hlavních rolí pořád připadá bělošským hercům. Když už se někdo snědší v Hollywoodu objeví, připadne mu většinou nějaká vedlejší role. K tématu najímání afroamerických a latinoamerických herců se Shonda v roce 2013 přímo vyjádřila:

Podle mě je smutné a zvláštní a jednoduše divné, že je tohle ještě pořád takový problém. Vždyť se píše rok 2013. Lidé by si to měli srovnat v hlavě. A jen tak mimochodem, ono to fakt nefunguje tak, jak se všichni obávají. Co se sledovanosti týče, tak to nemá žádné negativní následky. Dneska když vám navíc nějaký člověk, co není běloch, vytvoří seriál, většinou do něj napere tak akorát jednu snědou postavu a tu postavu pak nechá neustále žvanit o tom, jaké to je, žít v tomhle světě jako černoch a bla bla bla. Takhle to ale přece taky nefunguje. Já jsem také každý den černoška, a nijak mě to nemate ani netrápí. S nikým se o tom, jaké mám pocity z barvy své kůže, bavit nepotřebuji, protože se kvůli ní necítím nijak ukřivďovaná.

Během prvních sérií se Shondy novináři také ptali na to, kde bere k psaní inspiraci. Na tyhle otázky většinou odpovídala, že na ni hodně zapůsobila například Buffy, přemožitelka upírů. Vliv tohoto seriálu byl vlastně i dost patrný – to šílené tempo a všechny milostné dějové zákruty… Chirurgové ale oslnili také dokonalým mixem pracovního dramatu a občas trochu přepálené telenovely, vyšperkovaným skvěle odsýpajícími přirozenými dialogy.

Po úspěchu Chirurgů Shonda přišla s jejich spin-offem (odštěpkem) Private Practice, ve kterém dostala velký prostor postava Addison Montgomeryové. Private Practice ale nikdy nebylo tak úspěšné, jako Shondino první seriálové dítko. První sezóna PP navíc utrpěla stávkou scénáristů, kvůli níž bylo odvysíláno jen devět dílů. Seriál se vysílal šest let a finále na obrazovkách proběhlo v lednu 2013.

Shonda ale ani při žonglování se dvěma seriály neusínala na vavřínech a psala dál a dál. V roce 2010 pro televizní stanici ABC připravila seriál Inside the Box – dramatický pořad, odehrávající se ve zpravodajské kanceláři ve Washingtonu D. C. se spoustou žen v hlavních rolích. ABC tento seriál bohužel neposlala do produkce.

Shonda si ale nezoufala a o rok později přišla s Off the Map. Tenhle seriál sice sama nevymyslela (o to se postarala Jenna Bansová), podílela se na něm ale jako výkonná producentka a svým jménem ho v podstatě celý zaštiťovala. Tento pořad o skupině doktorů na odlehlé klinice v hlubinách Amazonie diváky ale příliš nezaujal a po pár odvysílaných dílech byl zrušen.

Ještě roku 2011 stanice ABC objednala natočení pilotního dílu dalšího seriálu, tentokrát přímo z pera Shondy Rhimesové, pojmenovaného Skandál. Seriál o politické poradkyni pro případy jakýchkoliv krizovek s Kerry Washington v hlavní roli měl premiéru v dubnu 2012 a na obrazovkách se drží dodnes.

Shonda se ale ani tady nezastavila. V roce 2012 představitelům ABC předvedla návrh nového seriálu Gilded Lilys, ti se ale rozhodli do něj neinvestovat. A něco dalšího určitě píše i teď.

V osobním životě Shonda sama vychovává dvě dcery – první, Harper, adoptovala v roce 2002 a druhou, Emerson Pearl, v roce 2012. Aby měla děti nablízku, má pro ně přímo naproti studiu vyhrazené dvě místnosti, kde si mohou hrát nebo jen tak vegetit.

K první adopci se rozhodla po útocích na Světové obchodní centrum. V září roku 2001 si pronajala dům ve Vermontu a na čas se tam chtěla nastěhovat, aby měla klid na psaní. Když se ale dívala, jak obě věže padají, přehodnotila své životní priority a rozhodla se jít do tolikrát odkládané adopce.

Adoptovat druhou dceru se rozhodla o deset let později, a to ve vší tichosti. “Postavy v mých seriálech v té době adoptovaly jedno dítě za druhým, ale o mých vlastních plánech věděla jen hrstka nejbližších přátel. Když se o tom nakonec dozvěděli i ostatní, bylo to pro ně ohromné překvapení.” Prostě klasická Shonda…

Na konci listopadu 2013 Shonda ke všem svým ostatním pracovním povinnostem podepsala smlouvu s  vydavatelstvím Simon & Schuster a začala psát knihu, částečně memoár a částečně inspirativní příručku. Bude v ní popisovat nejen svůj boj s výchovou dvou dcer, ale také boj s Hollywoodem. Ostatně fakt, že si po fenomenálním úspěchu Chirurgů média všimla, že je Shonda jedinou afro-americkou producentkou (tady by klidně mohla být i tečka), jejíž seriálové dítko se dostalo mezi desítku nejsledovanějších pořadů, o něčem vypovídá. Knížka má vyjít někdy v roce 2015.

Podívejme se ale už na veřejná oznámení, která Shonda a zástupci nakladatelství vypustili na internet.

Shonda napsala: „Simon se Schusterem přišli o rozum, že mi udělali takovouhle nabídku. Já očividně nemám co komu rozdávat životní moudra. Coby pracující matka, matka samoživitelka, matka nevyspalá a randící jsem nadělala ohromnou spoustu chyb. A všechny se mi podařilo udělat během produkování několika seriálů. Psát tedy budu hlavně o tomhle v naději, že to proti mně moje děti později nevytáhnou při sezení u psychoterapeuta.“

Nakladatelství bylo stranou Shondy mnohem méně kritické: „Tak jako Shonda Rhimes lidské příběhy nikdo vyprávět neumí. Nyní si budou moci její fanoušci přečíst ten její, vyprávěný jejími vlastními slovy. Budou moci udiveně sledovat, jak si Shonda díky skloubení  televizních postav a krásné rodiny vybudovala kariéru. Čtenáři po celém světě budou moci jásat, až se dočtou o všech nebojácných rozhodnutích, která Shonda musela učinit, aby dosáhla štěstí. Jsme nadšení, že její knihu můžeme vydat.“

I rok 2014 se nesl ve znamení velkých úspěchů. V první řadě se Shondě povedlo uvést na televizní obrazovky další seriál, tentokrát pojmenovaný How To Get Away With Murder. Jak už to tak u Shondy bývá zvykem, tento seriál je plný dramatu, intrik, sexu, nečekaných zvratů a skvělých dialogů. Odehrává se z části na akademické půdě, a z části v soudní síni. V centru všeho dění stojí postava vysokoškolské profesorky Annalise Keating, již ztvárňuje na Oscara nominovaná Viola Davis, a která se vyznačuje – řekněme – velmi neortodoxními praktikami.

Stanice ABC navíc tento seriál nasadila do programu na čtvrteční večery, čímž se v podstatě zapsala do dějin. Shondě totiž díky tomuto programovému rozhodnutí jdou na ABC od osmi hodin Chirurgové, od devíti Skandál a od desíti How To Get Away With Murder. Jinými slovy, každý jeden den v týdnu patří jen a jen jí a novináři stále častěji používají výraz „čtvrteční večery se Shondou“. Pro něco takového v televizi neexistuje precedens, něco takového se ještě žádnému tvůrci nepodařilo! I kdyby se třeba How To Get Away With Murder neuchytil, tento úspěch Shondě již nikdy nikdo nevezme…

Navrch v červnu 2014 Shonda ještě měla tu čest, že byla pozvána do své alma mater, aby zde přednesla řeč před právě promujícími studenty. V ní se mimochodem trochu rozpovídala o své minulosti, o potížích najít svůj vlastní hlas a také o nutnosti přestat snít a začít něco dělat:

„Podle mě spousta lidí sní. Jenže zatímco oni sní, tak všichni ostatní lidé – lidé šťastní, úspěšní, zajímaví a zaneprázdnění, co v rukách třímají velkou moc – mají plné ruce práce s tím, že něco dělají. Snílci zírají na oblohu, nevzdávají se naděje, dělají si velké plány a věčně o nich dokolečka dokola žvaní. Každou druhou větu začínají slovy, ‚Přál bych si,‘ a ‚Kéž by.‘ ‚Kéž bych byl spisovatelem.‘ ‚Přála bych si zcestovat svět.‘ Jenže o tom jenom sní. Ti uťáplejší si vždy zapnou košili až ke krku a svými sny se chlubí nad koktejlem, ti ležérnější si udělají Nástěnku snů a nad svými sny si každý den meditují. Vy sami si své sny třeba píšete do deníčku nebo je donekonečna probíráte se svou nejlepší kamarádkou, kamarádem nebo maminkou.

„A je to nádherný pocit, protože o tom mluvíte, tak trochu to vlastně i snad plánujete, malujete si nádherný obrázek svého budoucího života. A všichni kolem vám celou dobu říkají, že přesně tohle byste také měli dělat. Takhle přece svého úspěchu dosáhli i Oprah s Billem Gatesem, ne?

„Ne. Sny jsou bezva, ale ve výsledku jsou to jen sny: Prchavé, pomíjivé, na parádu. Sny se vám nevyplní jen tím, že si o nich necháte zdát. Na to, abyste něčeho dosáhli, je zapotřebí spousty práce. Dosáhnout nějaké změny je pěkná dřina. Mým prvním dnešním ponaučením je tedy asi doporučení, abyste se těchto snů zbavili. Přestaňte snít a začněte na těch snech makat.

„Možná už teď víte, čím byste se chtěli stát, nebo jste zkamenělí strachy, protože nemáte tušení, co by vás v životě bavilo. Na tomhle ale nezáleží. Tohle teď vědět beztak nepotřebujete. Hlavně se nesmíte zastavit. Musíte něco dělat, chápat se všech možných příležitostí, nebát se zkoušet nové věci.

„Vše nemusí nutně vyhovovat vaší představě dokonalého života. Dokonalost je nuda a sny nejsou skutečné, tak prostě něco dělejte, cokoliv. […] Mně samotné se například nikdy nesnilo o tom, že bych psala pro televizi. Ani na vteřinu jsem si během svých studií při procházení chodbami této školy neřekla: „Shondo, psát pro televizi by bylo fakt něco.“ Víte, co jsem chtěla dělat? Chtěla jsem se stát nositelkou Nobelovy ceny Toni Morrisonovou. To byl můj sen. Vymalovala jsem si ho v těch nejpestřejších barvách a do těch největších detailů. Snila jsem si o tom a snila, jenže zatímco jsem o tom nechávala zdát, bydlela jsem u sestry ve sklepě. […] Hádejte ale co: Nositelkou Nobelovy ceny Toni Morrisonovou jsem se stát nemohla, protože tuhle funkci už zastávala sama Toni Morrisonová a svého místa se nehodlala vzdát.

„Jednoho dne jsem tedy seděla u sebe ve sklepě a četla si článek v The New York Times, v němž se psalo, že je těžší dostat se na Jihokalifornské univerzitě na filmová studia než na Harvardu na práva. A v tu chvíli jsem si pomyslela, že bych mohla dál snít o tom, že se stanu Toni Morrisonovou, nebo bych mohla něco začít dělat. Na tu filmovou školu jsem se dostala a začala tam psát nové druhy příběhů; typy příběhů, které mně samotné vyhovovaly, které mě bavily, které mi v mozku přehazovaly výhybky a ukazovaly mi nové způsoby nazírání světa.

„O několik let později jsem se s Toni Morrisonovou osobně sešla na večeři. To jediné, o čem se chtěla se mnou bavit, byli Chirurgové. Kdybych nepřestala snít o tom, že se jednoho dne stanu jí samotnou, a nezačala pracovat na vlastní identitě, tak by se něco takového nikdy nestalo.“