„S chirurgií je spojená jedna věc. Může za to pýcha? Anebo to, že člověk chce být tvrďák? Opravdový chirurg nikdy nepřizná, že potřebuje pomoc, pokud to není absolutně nutné. Chirurgové nežádají o pomoc, protože na to jsou velcí drsňáci. Chirurgové jsou ranaři, drsní, že to víc nejde. Jsou hardcore. Aspoň tedy chtějí, abyste si to mysleli.“.

Není to tak dávno, co jsem sepsala článek o tom, jak je to s chirurgy v USA. Že jste ho nečetli? Máte možnost zde. Dnešní informace budou o našem studiu medicíny a vzdělávání lékařů. Opět je to jen shrnutí, fakulta od fakulty se může trochu lišit, ale ne nijak výrazně. Doufám, že po přečtení následujícího textu, se už nikdo z vás nebude ptát mediků, jaký studují obor a jestli musí psát diplomovou práci.

Těmito dvěma články bych se s vámi ráda pomalu rozloučila. Čeká mne psychické zhroucení v podobě nástupu do práce a tak nebude času nazbyt. Určitě vás sem ale přijdu zkontrolovat, jestli moc nezlobíte ve vzkazníku, neptáte se, kdy už konečně budou ty titulky, a tak podobně. Takže zas až tak moc neslavte, úplně se nevypařím. :-)

Chcete-li u nás studovat medicínu, musíte pro to udělat několik věcí. Tou první je podat si přihlášku na lékařskou fakultu, přičemž máte na výběr jednu z osmi škol – tři v Praze, a pak po jedné v Plzni, Hradci Králové, Brně, Olomouci a pár let nově i v Ostravě. Do přihlášky vyplníte magisterský studijní obor Všeobecné lékařství trvající 6 let. Dalším oborem, který lze studovat na lékařské fakultě, je o rok kratší Zubní lékařství. Žádný jiný obor na výběr není! Tou další věci, kterou musíte udělat, jsou přijímací zkoušky. Ty jsou vedené formu písemného testu z biologie, chemie a fyziky. Můžete se ale setkat i s testem všeobecných studijních předpokladů. Na některých fakultách dostanete také pozvánku k osobnímu pohovoru. Za určitých podmínek můžete být dokonce přijati jen na základě výborného studijního prospěchu ze střední školy, záleží na konkrétní fakultě. Pokud se přes všechny ty testové otázky o kytičkách, fyzikálních příkladech a dalších nesmyslech dostanete na medicínu, můžete slavit. Vaše nadšení ale opadne hned, jakmile vás zavalí tlusté knihy.

Studuje se 6 let bez žádného bakalářského mezistupně a hlavně bez oborové specializace. Na konci této dlouhé cesty vás čeká titul doktora medicíny (MUDr.). Získáváte odbornou způsobilost k výkonu povolání lékaře a můžete si vybrat, jakému oboru se chcete věnovat. K tomu je zapotřebí další vzdělávání (specializační). Pojďme ale hezky popořadě.

První čtyři semestry se medik učí teoretickým předmětům jako anatomie, histologie, embryologie, biofyzika, lékařská chemie a biochemie, biologie, fyziologie atd. Úkolem je rozšířit si středoškolské znalosti, postupně navyknout mozek na to, že ho od této chvíle budete denně mučit lékařskou hatmatilkou, a zjistit, kdo se z toho učení kvant nezblázní. Největším strašákem je bezesporu anatomie, které budete věnovat hodně času na začátku svého studia. Zkouška se většinou skládá z písemného testu, z části praktické (poznání jednotlivých anatomických struktur na pitevně) a části ústní. Zdoláte-li anatomii, rozhodně nemáte vyhráno. Je to sice předmět všemi obávaný, a to nejspíš proto, že je to první opravdu velká (tím mám na mysli VELKÁ) zkouška v medikově životě, ale zdaleka není nejhorší.

Pokud projdete všemi nástrahami těchto prvních semestrů, zbavíte se  chemických vzorečků a dalších zbytečností, bez kterých byste se v lékařské praxi rozhodně obešli. Na řadě je další úsek studia.

Pátý-šestý semestr už je preklinický. Naučíte se všechna možná léčiva se strašnými názvy ve farmakologii; patologie a patologická fyziologie vám zase ukáže, co vše může v těle nefungovat; a třeba v takové mikrobiologii nastudujete kdejakou malou mršku, jejíž taxonomické zařazení si nikdy nezapamatujete (alespoň já toho nebyla schopna).

Pokud přežijete třeťák, máte za sebou děsnou polovinu studia naplněnou sezením v lavicích. Teď hurá do nemocnice na nebohé pacienty! (Aby to bylo upřesněno – poprvé se s pacienty setkáte už během letní ošetřovatelské/sesterské praxe po druhém ročníku, jejímž cílem je vidět nemocnici z pohledu sester, což není určitě na škodu).

Zbývající část studia vyplňují předměty klinické jako například vnitřní lékařství, chirurgie,  neurologie, pediatrie a všechny ostatní lékařské obory. Po půlce medicíny tedy vstanete z lavic a v nemocnici vás bude čekat tzv. bloková výuka.  To znamená, že po určitou dobu budete mít blok jednoho předmětu zpravidla zakončený zkouškou. Výuka probíhá od pondělí do pátku většinou od 7 hodiny ranní do cca 13-14. hodiny. Absence se většinou netolerují. Je-li vedoucí daného předmětu alespoň trochu lidsky smýšlející, povolí jednu neúčast, nebo umožní chybějící výuku nahradit s jinou skupinou studentů. Zkouškové období jako takové už pro vás neplatí. Zkoušky totiž skládáte během semestru, jehož výuka probíhá klidně i v lednu (což je měsíc, ve kterém je v první půlce studia zkouškové období). Jak si to vše rozvrhnete, závisí jen na vás. A také na tom, zda se stihnete zapsat na termín.

Můžete tak skončit ročník poměrně brzo – třeba už v květnu. Úplné volno ale nečekejte, většinou je pro splnění nějakého předmětu zapotřebí ještě letní praxe v nemocnici.

Pokud se stihnete během bloku připravovat na zkoušku a stihnete se na ni zapsat, celé to potom vypadá přibližně takto: např. 4 týdny neurologie, po ní zkouška, 4 týdny chirurgie – zkouška, 2 týdny očního – zkouška atd.  Organizace výuky je vesměs stejná v každém předmětu: přijdete ráno do nemocnice, kde vás čeká povinná přednáška nebo seminář na určité téma.

Rozdělí vás do skupinek, z nichž každou dostane na starost jeden lékař, který už vám pak přidělí pokoje s pacienty. Naučíte se tak odebrat anamnézu a základní fyzikální vyšetření.

Potom se s lékařem každý pacient probírá. Lékař se vás ptá, co jste zjistili, a jak byste dál postupovali. Následovat může další seminář, kde se probere nová látka. To už ale závisí na daném předmětu.

V šestém ročníku vás čekají předstátnicové stáže a také to nejdůležitější – státní zkoušky. A že jich není zrovna málo! Státnice se skládají povinně z těchto předmětů: vnitřní lékařství, chirurgie, gynekologie a porodnictví, pediatrie a nakonec z takového velkého paskvilu, kterým je sociální lékařství, epidemiologie a medicínské právo (na některé fakultě se můžete setkat se státní rigorózní zkouškou z hygieny).

Nejdůležitější jsou ty čtyři hlavní obory. Je úplně jedno, jaké specializaci se chcete po škole věnovat. I kdybyste nikdy nechtěli dělat chirurgii, státní zkouška vás z tohoto oboru nemine. Organizace výuky je obdobná s tou ve 4. a 5. ročníku. Opět jste po celou dobu bloku rozdělení do skupinek. Takže třeba na chirurgii vás čeká ranní vizita a účast na sezení, kde lékaři probírají jednotlivé pacienty, novinky a postup léčby. Jeden den jste na ambulanci a další den asistujete na sále. Nebo oboji – je to různé. Přednášky jsou jak kdy a jak kde. Rotujete po jednotlivých odděleních – všeobecná chirurgie, cévní, kardiochirurgie, neurochirurgie, ortopedie… Jakmile vším projdete, čeká vás nějaké to „volno“, resp. období, kdy nechodíte do nemocnice a snažíte se co nejvíce si zopakovat.

Pak už přichází Den D v podobě státní zkoušky. Ta se většinou skládá z testu, praktické části a nakonec i ústní, a to před několikačlennou  komisí doktorů. Příprava trvá dost dlouho, vzhledem k tomu, že je toho opravdu hodně, a na každý obor nejsou ty knihy zrovna nejtenčí.

Uděláte státnici a po ní následuje další obor, např. ta gynekologie a porodnictví (pořadí závisí na všem konkrétním rozvrhu). Organizace vypadá obdobně, tzn. Po-Pá v nemocnici po dobu, řekněme, měsíce, pak týden „volna“ a nakonec státnice. Když je uděláte, čeká vás další z výše uvedených oborů. Až nakonec dojdete k závěru šesťáku a poslední státní zkoušce, tzn. období května–června (na některých fakultách je šesťák ulehčen tím, že jedna ze státnic se absolvuje již v pátém ročníku, proto ten měsíční rozdíl v zakončení).  Jestliže uspějete, jsou z vás doktoři a jste u konce. Jak si za chvíli ukážeme, jste spíše na samém začátku. Šestý ročník je tedy složen z několika státních zkoušek rozložených do celého roku, nepíše se žádná diplomová práce, nic takového. Ještě to tak! To už vážně nevím, kde by na to medici vzali čas… :-)

Kompletní rozpis všech vyučovaných povinných předmětů v jednotlivých ročnících můžete najít například tady. Já vám dávám jen souhrn, ať tento článek není přehlcený informacemi. Takže pokud to někoho zajímá více, stačí se podívat na uvedený odkaz. Je to plus mínus srovnatelné na všech fakultách.

Ptáte se, kdy si teda medik vybírá svou specializaci? Někdo se rozhodne pro svůj obor ještě před nástupem na medicínu, jiní mění neustále názor během studia. Tak jako tak je dobré mít v posledním ročníku už jasno, protože si většina studentů začne hledat práci cca v půlce posledního ročníku, a to se studenti pochopitelně ohlíží po tom oboru, kterému se chtějí věnovat.

Studium medicíny, rozumějte té pravé medicíny, začíná vlastně až po promoci.

Máte za sebou sice 6 let Všeobecného lékařství, v hlavě kvanta informací (dobře, tak spíše guláš), ale ve výsledku neumíte nic moc, alespoň co se týká praxe. A vzhledem k tomu, že tohle je povolání hlavně o praxi, tak to biflování tolika učiva rozhodně nestačí, a je tedy zapotřebí další vzdělávání.

Po X pohovorech jste získali práci a co teď?  Před nebo po nástupu do zaměstnání je nutné zažádat o členství v České lékařské komoře, bez toho nelze na území ČR vykonávat lékařské povolání. Potom vás čeká řada dalších formalit v podobě vstupní lékařské prohlídky, školení o bezpečnosti a podobně.

Na řadě je specializační vzdělávání zakončené tzv. atestační zkouškou, díky které budete jako lékaři moct samostatně pracovat bez dohledu v tom oboru, který si po škole zvolíte. Od složení atestace si budete také moct otevřít svou soukromou ordinaci. Toto vzdělávání probíhá pouze v zařízeních, které mají akreditaci pro daný obor. Před nástupem do práce je tak potřeba zkontrolovat, zda je ono pracoviště akreditováno pro konkrétní specializační vzdělávání.  Po nějakém čase v zaměstnání se zapíšete do vámi zvoleného oboru, a to zde. Pod záložkou „Žádám o zařazení do základního oboru specializačního vzdělávání“ můžete vidět, že oborů je opravdu hodně. Poté dostanete tzv. index (průkaz odbornosti) a logbook, kam se vám budou zaznamenávat požadované výkony a hodnocení vašeho školitele v průběhu vzdělávání.

Každý vzdělávací program má svůj katalog, který určuje délku praxe nutnou k získání specializační způsobilosti, povinné stáže a vzdělávací kurzy, počty výkonů a seznam znalostí, jenž budou vyžadovány na konci daného výcviku. Katalogy ke konkrétním oborům můžete najít tady, stačí si úplně dole vybrat specializaci.

Celé specializační vzdělávání je rozděleno do několika částí:

1. Základní kmen – první část výcviku, jehož délka je 2 roky. Cílem kmene je získání obecných předpokladů pro výkon lékařského povolání.  Po jeho absolvování získáte certifikát, a to zpravidla na základě testu (není ale vždy nutný, záleží na oboru).  Absolvovaný kmen je podmínkou pro vstup do další části, a tou je:

2. Vlastní specializovaný výcvik – délka je pro každý obor různá. Cílem je získání zkušeností v  konkrétním oboru, který si lékař zvolí.

Pokud se rozhodnete, že chcete být všeobecným chirurgem. Tak se po škole (zpravidla ne hned, ale až po nějakém čase v zaměstnání) zapíšete do oboru. Potom už vás čeká to, co bylo psáno před chvíli. U chirurgie to vypadá takto:

1. Základní (chirurgický) kmen –  2 roky stáží: 2 měsíce  ARA (anesteziologie a intenzivní medicíny), 2 měsíce vnitřního lékařství a 20 měsíců chirurgie (z toho 5 měsíců traumatologie).  Tyto požadavky můžete splnit na více akreditovaných pracovištích, pokud všechny stáže nedokáže zajistit vaše domácí pracoviště.

2. Vlastní specializovaný výcvik – následuje po absolvování kmene, a to v délce minimálně 4 let.  Z toho 37 měsíců praxe na chirurgickém oddělení a 11 měsíců na vybraných specializovaných pracovištích (3 měsíce traumatologie a pak po jednom měsíci popáleninové medicíny, plastické chirurgie, dětské chirurgie, neurochirurgie, hrudní, cévní, urologie a měsíc na jednotce intenzivní péče).

Chcete-li nahlédnout do kompletních požadavků, které je nutno splnit, když chcete být všeobecným chirurgem, stačí ve výše uvedeném odkazu vybrat dole chirurgii, stáhnout pdf dokument a projít si všech 22 stran. Najdete tam seznam povinných stáží, požadované teoretické znalosti a v neposlední řadě minimální počet výkonů, které musí lékař v přípravě splnit – např. alespoň 5 resekcí žaludku, 50 cholecystektomií (vzhledem k tomu, že jsou z vás díky sledování Grey‘s Anatomy poloviční doktoři, tak určitě víte, že se jedná o chirurgické odstranění žlučníku) a podobně.  Takový katalog je ke každému oboru a má svá specifika.

Pokud se nezblázníte nebo raději neutečete někam pryč od civilizace,  tak vás čeká atestační zkouška. Abyste k ní byli připuštěni, musíte splnit požadovanou praxi, různá předepsaná školení, vzdělávací kurzy (které mimochodem  nejsou zrovna nejlevnější záležitostí), vědecké a vzdělávací akce, musíte předložit logbook s potvrzenými výkony, vypracovat písemnou práci na odborné téma… a aby toho náhodou nebylo málo, tak ještě udělat traumatologický posudek. Poté už je na řadě zkouška samotná.  Ta se skládá ze 2 částí:

1. teoretická část – vytáhnete si 3 odborné otázky, které před komisí atestovaných lékařů zodpovíte.

2. praktická část – operační výkon.

Pokud si chcete počíst, jak přesně taková atestace z chirurgie vypadá, stačí nahlédnout sem, jedná se o blog lékaře, který nedávno složil atestaci z chirurgie.

Jakmile úspěšně složíte atestační zkoušku, získáte specializační způsobilost, což znamená, že jste oprávnění k provádění diagnosticko-chirurgické praxe v plném rozsahu všeobecné chirurgie.

Jak bylo řečeno výše, každý obor je specifický. Uvedla jsem příklad pouze všeobecné chirurgie. Pokud byste chtěli být třeba kardiochirurgem, budou vás čekat stáže jiné. Základní kmen bude trochu pozměněn (ARO, interna a traumatologie zůstávají stejné i co se délky týče, požadavek všeobecné chirurgie je už ale jen 9 měsíců, zbytek tvoří stáž z kardiochirurgie, tzn. 6 měsíců). Po kmeni specializovaný výcvik, tady ale v délce 5 let (pro zájemce podrobně viz katalog).

Nerada bych vás přehltila informacemi, takže to je ve zkratce vše. Snad vás to neunudilo k smrti a doufám, že byl pro vás tento článek alespoň trochu přínosný a nyní už víte, že chirurgem se nestanete hned po 6 letech medicíny. Při popisu postgraduálního vzdělávání jsem čerpala odtud, tzn. specializační vzdělávání z roku 2011. Myslím, že je to nejaktuálnější verze. Je-li tomu jinak, nechť mne někdo opraví, prosím. Pokud máte jakékoliv dotazy, neváhejte se zeptat. Mějte se krásně a moc tady nezlobte. :-)

———————

„K výkonu naší práce musíme věřit, že porážka není možností řešení. Že ať už jsou naši pacienti sebevíce nemocní, mají ještě stále naději. Ale i když naše naděje ustoupí realitě a my se konečně musíme vzdát pravdě, znamená to jen, že jsme prohráli dnešní boj, nikoli zítřejší válku. Je tu totiž jedna věc ohledně vzdávání se: Jakmile to uděláte, jakmile skutečně ustoupíte, okamžitě zapomenete, proč jste vlastně bojovali.“

———————

Korekce: Jumpstar

———————

Komentáře