V historii televizního vysílání se více méně přirozenou cestou vyvinula nepřehlédnutelná hranice, kterou když nějaký seriál překročí, dostane se do syndikační části svého života, a tahle hranice byla stanovena na 100 odvysílaných epizod. Jakmile má nějaký pořad za opaskem rovnou stovku dílů, začnou práva na jeho vysílání odkupovat partnerské a dceřiné společnosti stanice, na níž se vysílá. Všichni si tak nejen přijdou na pořádný balík peněz, ale pro běžného diváka to navíc  znamená, že když bude hodně dlouho přepínat kanály, zjistí, že mu jeho oblíbený seriál dávají na různých stanicích v podstatě celý den.  Například takový seriálový gigant, jakým je Teorie velkého třesku, se nyní díky syndikaci jen v USA vysílá až sedmkrát za čtyři hodiny. Více si můžete přečíst v tomto článku na serialzone.cz. Většina ze seriálů, které hranici stovky dílů pokořily, byly ohromnými hity. Jen malá část z nich by se dala označit za kultovky – rovnou stovku dílů odvysílal třeba i Fringe, ale z toho vlastně nikdy žádný velký hit bohužel nebyl.

A proč že to vlastně tak sáhodlouze rozebíráme nějaké syndikace a počty dílů? Protože Chirurgové se hned zkraje příští sezóny dostanou na rovnou dvoustovku a vůbec to nevypadá, že by seriálu jakkoliv docházel dech. Ačkoliv počet diváků, kteří se na Chirurgy dívají, od dob druhé a třetí série, kdy byl seriál na samotném vrcholu, dost znatelně klesnul (v průměru více jak o polovinu), podle čísel jde stále o nejsledovanější dramatický pořad v Americe – obzvlášť když se vezme v potaz sledovanost v cílové skupině lidí ve věkovém rozmezí 18-49 let. Právě na těchhle lidech záleží nejvíc, protože právě oni si kupují nejvíce věcí – jakýchkoliv věcí. Stanice díky vysokým ratingům v této skupině dostávají více lukrativních nabídek od společností, které by rády, aby jim v reklamních blocích uvnitř těchto seriálů vysílaly jejich upoutávky, a nebojí se za to pořádně si připlatit. Stanice tak mohou hodně vydělávat. Právě proto jsou Chirurgové s průměrnou sledovaností kolem 9 miliónů lidí a ratingem v této cílové skupině, pohybujícím se okolo 3 bodů, pořád – technicky vzato – úspěšnější než třeba taková Kriminálka Las Vegas, na kterou se sice v průměru dívá o milión lidí víc, ale ratingy v cílové skupině má vždy tak o bod nižší.

Vzhledem ke všem těmto číslům, která vám v podstatě ale jen dávají znát, že Chirurgové jsou sále hodně úspěšným pořadem, je tedy tak trochu na místě se ohlédnout zpět a na tohoto seriálového behemota se kriticky a zblízka podívat. Tento článek bude hodně vycházet z analýzy Todda Van Der Werffa, kterou publikoval na serveru A. V. Club. Sám si ale tuhle polívčičku trochu ochutím, takže se máte na co těšit. Držte si čepice, bude to jízda! :)

Chirurgové do vysílání vstoupili v sezóně 2004-2005, na dlouhou dobu posledním roce, kdy se televizní stanice vzepřely a na scénu uvedly velké množství extrémně kvalitních seriálů. V této sezóně měli krom Chirurgů premiéru ještě Zoufalé manželky (říkejte si, co chcete, ale prvních pár řad Zoufalek objektivně stálo za to), Ztracení (za tenhle seriál, včetně jeho posledních řad, a dokonce i to mnohými proklínané finále (!) se budu bít, dokud ve mně zbude dech) a také například kultovní hit Veronica Mars. Chirurgové dokonce ani nebyli jediným skvělým seriálem z lékařského prostředí, který se tehdy ukázal na světle světa – na obrazovky v tomto roce vypajdal i Hugh Laurie coby Dr. House. Tenhle seriál se obzvlášť rozjel poté, co ho FOXáci ve vysílání pošoupli ve vysílání hned za American Idol, americkou obdobu Česka, hledajícího Superstar. Kdyby si v té době měl někdo vsadit na to, který z těchto dvou lékařských seriálů – Chirurgové nebo Dr. House – se bude vysílat déle, většina lidí by nejspíše šla do Dr. House. Tvůrce seriálu David Shore v tomhle projektu nejen trefil hlavní postavu, ale také skloubil veškeré drama, které se pojí s nemocničním prostředím, s elementem tzv. procedurálu – seriálové struktury, kterou příští rok bude nadále využívat Kriminálka Las Vegas ve své již čtrnácté sezóně, v níž se na pozadí každý týden nového případu pomaličku polehoučku rozvíjí charaktery jednotlivých postav. V případě Chirurgů byl v prvních sériích největší důraz právě na ony postavy a vztahy mezi nimi, což ze seriálu dělalo náramnou podívanou, ale člověka muselo napadnout, jak dlouho bude taková struktura udržitelná, a za jak dlouho se z Chirurgů stane telenovela, koledující si o zrušení. No, a podívejte se dnes – Veronica Mars šla do kopru jako první a po pár letech ji následovali nejen Ztracení a Zoufalky, ale také onen Dr. House. A Chirurgům se stále daří jako předtím.

I když, jako předtím… První sezóna byla výborná a skvěle připravila půdu pro sezónu druhou, která díky své kvalitě (a faktu, že se dvojdíl s bombou v hrudníku vysílal hned po utkání Super Bowlu) ze seriálu učinila nefalšovaný fenomén. Třetí sezóna podle kritiky kvalitativně trochu poklesla a ve čtvrté (navíc postižené stávkou scénáristů) a páté už to kolísalo více, než by bylo záhodno. Od šesté sezóny si ale Chirurgové opět polepšili – nové postavy, které se do nemocnice dostaly po sloučení Seattle Grace a Mercy West, vlily do Chirurgů spoustu života a umožnily scénáristům představit nám a pohrát si se spoustou nových dějových linií. Finále šesté řady pak z Shondina dítka nejen učinilo jeden z nejdiskutovanějších seriálů toho roku, ale jeho dozvuky zároveň učinily ze série sedmé jednu z těch lepších. A Chirurgové neztratili dech ani v sérii osmé a deváté. Jako obzvlášť úctyhodná se musí jevit ochota scénáristů zariskovat a jít v devítce do celé té zápletky s odkoupením nemocnice – jen málo seriálů by si bylo natolik jistých v kramflecích, aby se tolik odpoutaly od svého běžného stylu vyprávění.

S rizikem ale mají scénáristé tohoto seriálu bohaté zkušenosti. Třeba takové herce – čili to, co k seriálům primárně láká spoustu diváků – Chirurgové obměňují skoro jako na běžícím páse. Když se nad tím tak zamyslíte a porovnáte si hlavní herecké osazenstvo z první a druhé série s postavami ze série šesté a dalších, zjistíte, že se skoro díváte na úplně jiné pořady. Zůstala jen hrstka přežívajících Mohykánů, které divákům dávají pocit návaznosti, jinak je ale pro Chirurgy typická neustálá obměna. V tomto směru se dost podobají například takové Pohotovosti. Ta sice měla – plošně vzato – výrazně vyšší sledovanost i ratingy, musíme ale vzít v úvahu, že se vysílala v době, kdy bylo méně televizních stanic a menší výběr reality show, u kterých mohli diváci se slinou u pusy hloupnout.

S Pohotovostí pojí Chirurgy kromě obří sledovanosti v době jejich největší slávy a časté obměny hereckého ansámblu i fakt, že se oběma seriálům s úspěchem podařilo přejít z fáze naprostého fenoménu do fáze pevně ukotvených pořadů se stálou a věrnou diváckou základnou. U většiny televizních fenoménů je totiž takovýto postup poměrně vzácný. Ilustrovat si to můžeme například na takovém seriálu Glee – první série udělala díru do světa a na druhou se dívaly davy. Už na jejím sklonku se ale začaly ozývat hlasy, že to s celým sborem jde do háje, a že se ze seriálu stává parodie sebe sama, pouhá zástěrka pro to, aby si tvůrci a vysílací stanice namastili kapsu na prodeji vyautotuněných sborem přezpívaných verzí hitparádových písniček na iTunes. Příští rok se seriál dostane do své páté řady, odér fenoménu z něj ale už dávno vyčichl a hlasy, dožadující se seriálové eutanazie, jsou čím dál hlaitější.

Takhle je tomu dost často – seriálové fenomény zažijí svůj vrchol ve svých prvních a druhých řadách, jenže pak jejich tvůrci ve snaze uchovat si svou fenoménovost, udržet si diváky a zůstat i nadále tématem hovoru a diskuzí na internetu začnou psát jednu bláznivinu za druhou, začnou vymýšlet všemožné šílené dějové zákruty – vše hlavně proto, aby zůstali i nadále in. Problém ale je, že jakmile podobných úletů do seriálu napíšete, řekněme, více než jeden za sezónu, jako byste si sami vydýchali všechen vzduch v místnosti, jako byste si sami pod sebou podřízli větev. Ve snaze o dramatičnost a novinové titulky si vypálíte rybník a najednou zjistíte, že po tom všem, čemu jste své postavy vystavili, se už nemáte jak vrátit k výchozí situaci, výchozímu bodu vyprávění, kvůli kterému si váš seriál diváci vůbec zamilovali. Nevyhnutelně pak následuje strmý pád.

Na Chirurzích je fascinující, že si vším tímto… sami prošli. To není ani tak výtka, jako spíš pochvalný údiv nad tím, že to i přes to všechno přežili. Řeč je tady především  o druhé sérii, která díky několika neodvysílaným epizodám z první řady čítala celých 27 dílů. Během nich Shonda se svými scénáristy chrlila jeden dějový výkrut za druhým a naše milované postavy postupně vystavovala snad všemu, co jí přišlo na mysl. V epizodě “Into You Like a Train” si naši stážisté dělali v hlavě pořádek ohledně svých vztahů na pozadí ohromného vlakového neštěstí; v již zmiňované epizodě, vysílané hned po utkání amerického fotbalu Super Bowl, nechala Shonda vybouchnout Kyla Chandlera; do nemocnice nastálo nastoupili Addison s Markem; Meredith se v této sezóně vyspala s Derekem a Finnem a pak zase s Derekem; Šéf Webber v nemocnici navzdory všem možným reálným nařízením na chirurgickém oddělení uspořádal maturitní večírek, během něhož Izzie, která se zamilovala do svého pacienta Dennyho, porušila Hippokratovu přísahu a ve snaze ukrást pro něj srdce k transplantaci mu přestřihla kabel od LVADu, její milý zemřel; mezitím postřelili Burka; a mezitím Baileyová rodila s vědomím, že jí manžel možná umírá na operačním stole a tak dál a tak dál… Shonda se jednoduše utrhla ze řetězu… a my se utrhli s ní. Vymýšlela nám jednu děsivě přepálenou zápletku za druhou a my jí je všechny baštili a ještě se oblizovali.

Začátek třetí sezóny se snažil pracovat s některými dilematy, rozehranými na konci předcházející řady. Chirurgové pak i nadále ve správném poměru míchali lékařské případy, v nichž se pacienti ocitali na hraně života a smrti, s často neméně dramatickým emocionálním a partnerským vývojem hlavních postav, kterému blízkost k oné hraně na dramatičnosti jen dodávala. Přibližně tak v půli sezóny to pro seriál pouze znamenalo, že Meredith nevěděla, jestli dřív skákat při havárii trajektu do moře a topit se, a nebo Georgovi do postele. Drobným problémem je, že když se podobných dějových zvratů nahromadí více, začnou mít určitou váhu a jakýkoliv další vývoj postav musí probíhat jen a pouze s přihlédnutím k nim. Právě tohle bylo pro Shondu největším zádrhelem, když se v seriálu snažila kromě psaní scénářů působit ještě jako producentka.

Seriálu, potažmo Shondě, ale ve třetí sérii nadělala nejvíce vrásek ne Meredith, ale Izzie. Jak již bylo naznačeno, jedním z úskalí vymýšlení přepálených zápletek (jakou zamilování se do svého pacienta, porušení Hippokratovy přísahy, de facto krádež lidského orgánu a následná smrt onoho pacienta dozajista je, neříkejte, že ne) je, že si lidé tyhle dějové zákruty pamatují a logika očekává, aby si je pamatovaly i postavy. Ačkoliv bylo všechno, co se odehrálo kolem Dennyho, dramaticky velmi vděčné, zdravý rozum ve třetí sérii žádal, aby Izzie přišla o lékařskou licenci a byla přinejmenším vyhnána rozběsněným davem s  vidlemi a pochodněmi z města. Katherine Heighl ale byla jednou z hlavních hvězd seriálu a musela zůstat – logika šla proto stranou a Izzie se do nemocnice po pár dílech zase vrátila.

Přesně opačný problém se tvůrcům a scénáristům naskytl v osobě Isaiah Washingtona. Ten v seriálu hrál komplikovanou postavu Dr. Burka, přítele Cristiny (jejíž představitelka Sandra Oh, přestože si ji filmoví a televizní akademici při udílení významných hereckých cen moc nevšímají, je dodnes jednou z nejlepších dramatických hereček v Hollywoodu). Isaiah na sebe dost neslavně upozornil v průběhu třetí série, kdy na povrch vyplavalo jeho dost nevhodné chování stranou seriálového kolegy T. R. Knighta. Zvěsti o jeho nevybíravých homofobních narážkách se dostaly do tisku, ale protože nic nebylo oficiálně potvrzeno, byla celá událost na čas uložena k ledu. Mezi herci to kvůli němu na place sice muselo dost vřít, ale když se na celou záležitost podíváte z úhlu pohledu tvůrců a producentů seriálu, zase takovou škodu jeho slova nenapáchala. Jiní herci v jiných seriálech v minulosti řekli a udělali mnohem horší věci, a přesto v nich zůstali (ehm, Charlie, ehm, ehm, Sheen), takže nebyl moc velký důvod zahrávat si s úspěchem. Jenže seriál byl toho roku nominován na Zlatý glóbus, vyhrál a Isaiah, který nejspíš toho večera nechal všechnu soudnost doma, tu urážku přede všemi kamerami ještě několikrát zopakoval. Všem bylo jasné, že musí rychle z kola ven.

Všechny seriály musí při vymýšlení dějových linií a nakládání s postavami brát v potaz dvě věci: co je nejlepší pro vývoj děje, a co se nejvíce hodí pro seriál jako takový. V ideálním případě by Isaiah nebyl homofobní pakoun a Shonda by ho nemusela ze seriálu vyrazit. Jenže ideály jsou často nedosažitelné, Isaiah homofobní pakoun byl a na konci třetí série ho z Chirurgů vykopli. Přesně v tu chvíli kolem Chirurgů praskla jakási pomyslná bublina – sice si stále udržovali vysokou kvalitu vyprávění, hereckých výkonů a provedení, ale zároveň bylo zřetelné, že jde jen o jeden z vysílaných seriálů, na který působí stejné tlaky jako na ostatní pořady. A těch tlaků mělo přijít ještě spoustu a ze všech možných stran.

Shonda se o těchhle věcech sama nerada baví, ale přesto se dala slyšet, že některé z lekcí, které musela od té doby podstoupit, by si klidně odpustila. Určitě musela narážet například na tak trochu nevděčnou Katherine Heighl, která na sebe svého času nechvalně upozornila, když odmítla přijmout nominaci na cenu Emmy s odůvodněním, že podle jejího mínění toho roku scénáristé její postavě nenapsali žádné dějové linky, za které by si takové ocenění zasloužila (Katherine ve čtvrté sezóně obzvlášť hlasitě spílala tvůrcům za spárování Izzie s Georgem, což podle ní byla jen prachobyčejná mrzká snaha o zvýšení sledovanosti). Shonda se ale očividně rychle učí – její nejnovější seriálové dítko Skandál mělo nedávno na televizním festivalu v texaském Austinu setkání s fanoušky, během kterého se herci z tohoto seriálu nechali slyšet, že Shonda nyní před tím, než najme nějakého herce, obvolá jeho předchozí spolupracovníky a zaměstnavatele, aby se optala, jestli se s nimi snadno vychází a dobře spolupracuje. Jednoduše už nechce riskovat, že by najala další Katherine.

Následující dvě sezóny, ač třeba měly své výkyvy, byly stále pořád pekelně zábavnou podívanou. Příběhové linie občas hraničily s absurdnem (ano, rampouch v břiše byl vážně k smíchu), charakterizace postav byla občas také na hranici uvěřitelnosti, ale vyprávění mělo pořád šťávu, emocionálně dávalo smysl a nic ho v tomto ohledu nedokázalo zastavit. V těchto dvou sezónách je spousta výborných dějových linií (Callie s Arizonou nebo nenadálé úmrtí George), spousta dost problematických (neustálé rozchody a usmiřování Meredith s Derekem se spoustě diváků po čase začaly hodně zajídat) a spousta takových, že člověk ani pořádně neví, co si o nich má myslet (například dennyovská duchařina s Izzie zanechala část diváků s vypoulenými kukadly a téměř ukroucenou hlavou).

Šestou řadou počínaje, Chirurgové se začali proměňovat z fenoménu, který už tak trochu pozbyl svůj nový lesk, a kterému časem – alespoň co se trhání rekordů ve sledovanosti týče – lehce došel dech, v televizní stálici, která má své pravidelné a věrné diváky, a která si kupodivu stále drží velmi vysokou kvalitu. Shonda s hordou svých scénáristů postupně začala krapet upozaďovat romanticko-komediální stránku seriálu a dávat více do popředí jednotlivé lékařské případy a pacienty. Do podobných kolejí v pozdějších sérií zajela i dříve zmíněná Pohotovost, jenže zatímco u ní tvůrci využívali každotýdenní katastrofy trochu neobratně k tomu, aby si zvýšili sledovanost, Shonda na to šla mnohem chytřeji. Že má všeobecně pod čepicí se ví, je ale také třeba si uvědomit, že umí skvěle psát scénáře, a že dokáže i v těch nejsměšnějších a nejnesmyslnějších zápletkách vyštrachat jejich emocionální jádro a z diváků pak vyždímat do poslední kapky všechny city. V Pohotovosti byly neustálé šňůry pohrom občas trochu zívačka, když ale Shonda do nemocnice ve finále šesté řady poslala šíleného střelce, diváci napětím ani nedutali. Vlastně dutali – když se podíváte na tabulky sledovanosti, zjistíte, že v onom dvojdíle počet diváků z hodiny na hodinu vzrostl o více než dva milióny. Já si osobně vždycky představím davy fanoušků, co uprostřed sledování dokoušou poslední nehet, zvednou telefon a zavolají nejlepším kamarádům a kamarádkám se slovy, “Vole, zapni Chirurgy a čum!”

V průběhu šesté série Chirurgové také prodělali zásadní obměnu postav. Hned zkraje jsme si museli zvyknout na nepřítomnost George, v polovině sezóny seriál nadobro opustila Izzie, kvůli sloučení obou nemocnic jsme se výměnou za April, Jacksona, Charlese a Reed museli rozloučit se sestrou Olivií a několika stážisty a pak přišlo ono finále, které se Charlese a Reed obratem zbavilo. V historii Chirurgů snad ještě nebyla sezóna, která by nepředstavila nějakou úžasnou novou postavu, co by zároveň hned od svého uvedení nepůsobila dojmem, že se bez ní seriál již neobejde. První sezóna fungovala náramně, ale dovedete si představit druhou bez Addison a Marka? Třetí bez Callie? Čtvrtou bez Lexie? Pátou bez Arizony a Owena? Šestou bez April a Jacksona? Sedmou a osmou bez Teddy Altmanové? Devátou bez nových stážistů a Alany Cahillové? Spousta seriálů každou sezónu představí na oživení tak dvě tři postavy, Chirurgové nám jich představují tucty a jedna je většinou zajímavější než druhá.

I přes zajímavé postavy se ale Chirurgové tu a tam neubrání negativní kritice. Ta by se, snad jako každá kritika, dala rozdělit do dvou skupin: Oprávněnou a Zbytečnou.

Nejdříve k té Oprávněné: Kritici občas namítali, že si Shonda při vymýšlení příběhových linií musela tu a tam něco šlehnout, že některé z nich byly absurdní až iritující (tady bych zase já namítal, že ne každá dějová linka bude vždy každému po chuti… pravda ale je, že jakkoliv jsem Dennyho v páté sérii viděl rád, ta duchařina mi vyrazila dech už třeba jenom tím, že mi to celé přišlo jako z jiného pořadu); poukazovali na to, že centrální postava seriálu občas byla tou nejméně zajímavou (tohle bych osobně nebral jako výtku – jedině dobře, že scénáristé vytvořili natolik zajímavé postavy ostatní, ne?); že Meredithiny průpovídky na začátcích a koncích epizod měly občas sklony k přílišné obecnosti, šroubovitosti a kolikrát až nesmyslnosti (v rámci jednotlivých prostřihů podle mého soudu ale fungují náramně – to jen když se vytrhnout z kontextu, tak se mohou jevit obludně, ale tak je to ostatně se spoustou věcí, že?), nebo že se všemi těmi svými neustálými katastrofami se Chirurgové dostali až za hranici absurdity.

Právě tyhle poslední zmíněné kritické hlasy byly obzvlášť slyšet po odvysílání finále osmé řady, kdy se s našimi doktory zřítilo letadlo. Lidé se tehdy občas jízlivě uchechtávali: “Takže teď s nima navíc dokonce sžuchlo letadlo, jo? Co přijde příště? Atomovej výbuch, kterej přežijou namáčknutý v ledničce?” Je třeba si uznat, že když se podíváte na tu nehodu samotnou, tak po všech těch vlacích, bombách, trajektech, střelcích a dalších neštěstích musel pád letadla opravdu vypadat jako hodně přitažený za vlasy. Jenže tihle kritici si pozapomněli uvědomit, že Chirurgové nejsou primárně o oněch neštěstích, ale spíše o tom, jak ty pohromy zapůsobí na známé a oblíbené postavy. A přesně s tím má Shonda bohaté zkušenosti. Chirurgové jsou prostě v první řadě o lidech, takže odstranit z jakékoliv diskuze o nich lidský element a pak se seriálu vysmát, že není realistický a nedává smysl, je dost na hlavu.

Zbytečná kritika (abychom se vrátili k našemu původnímu rozdělení) rýpala do samotného nápadu pokoušet se kloubit lékařské drama s formátem romantické vztahovky, zaměřené na sledování osudů několika hlavních ženských postav. Tihle kritici – pokud jste hádali, že šlo v drtivé většině případů o muže, tak vyhráváte zlatého bludišťáka – namítali, že kvůli takovému spojení ze seriálu v podstatě vznikl ekvivalent růžové knihovny s trochu krve a zlomených kostí, který se absolutně nedá brát vážně. Než abychom se nad takovými kritikami zbytečně zlobili, zkusme se podívat na to, odkud tyhle výtky asi tak mohou přilétávat. Když má kritik napsat recenzi seriálu, není neobvyklé, že si pustí jen pár jeho dílů. Obzvlášť pokud jde o dlouho vysílaný pořad, člověk jednoduše nemá dost času na to, aby nakoukal každou minutu obrazového materiálu. Když má pak takový člověk napsat nějakou konstruktivní kritiku, zákonitě toho nebude schopen, protože bude mít jednak všechno vytržené z kontextu a jednak nebude mít dostatek času seznámit se s postavami, oblíbit si je a užívat si pořad třeba už jen kvůli nim. V případě, že by některý recenzent ale jakýkoliv seriál odsuzoval jen proto, že je z jeho pohledu cílený na ženské publikum, a tím pádem ho považoval za méně hodnotný než seriály, které cílí buď na obě pohlaví, nebo výhradně na muže, tak je takový recenzent omezené tele. A kvůli podobným pakoňům nemá smysl si zvyšovat krevní tlak.

Pravdou je, že ačkoliv jízda s Chirurgy během těch devíti (zatím) odvysílaných let občas trochu kodrcala, pořád šlo a jde o zatraceně dobrý seriál (což v Americe dokazuje i jeho stálá vysoká sledovanost) se zatraceně dobrými herci, co hrají zatraceně dobře napsané postavy. Takže kdyby se vám někdo snažil namluvit, že jde o prachobyčejnou romantickou pitominku, která si nezaslouží ohlédnutí, dejte mu za nás všechny po tlamě.

Komentáře