Hrála ji:

Mary McDonnell (*28. 4. 1952, Wilkes-Barre, Pennsylvania, USA)

———————–

Známá z:

Battlestar Galactica, Tanec s vlky, Den nezávislosti, Donnie Darko, Margin Call, Slídilové, Pohotovost, Major Crimes, Vřískot 4, Starý lišák, Medailon, Na věčné časy, Otcův návrat, Úspěšný Mumford, Za maskou, Svědectví krve, Dvanáct rozhněvaných mužů, Two Voices, Woman Undone, High Society, Lanaři, Skutečný život v Belle Reve, Matewan, E/R, Grand Canyon, Hříšný tygr, Odvaha, Garbo mluví

———————–

Bio:

Mary se možná narodila v městě Wilkes-Barre (vyslovuje se to, jako by to byl lesní plod), ale vyrostla v Ithace. Ne Odyseově domovském městě, ale v Ithace ve státě New York (spousta lidí žije v domnění, že stát New York sestává jen z onoho města, ale opak je pravdou – New York State je sice na poměry Ameriky malinkatý a kromě New York City v něm nic zas tak významného neleží, aby to od věhlasné metropole odpoutávalo pozornost, ale za hranicemi města přeci jen ještě něco málo je).

A což takhle si hned udělat odbočku? Zajímalo vás někdy, proč se spousta měst v Americe jmenuje tak divně/plagiátorsky? Ve Virginii například leží město Alexandrie, v Georgii zase Athény, v Minnesotě byste našli Novou Prahu a na dalších místech Benátky, Paříž nebo dokonce město Shakespeare. Proč? Když se Amerika osídlovala a – pro nedostatek lepšího pojmenování – developeři zakládali na nových místech nové osady, potřebovali do nich nalákat lidi. A jedním z taháků bylo i zajímavé jméno. Jasně, když noví osadníci, kteří se nechali zlákat vidinou svůdné Paříže, do osady dorazili a zjistili, že ten z pár prken sbitý blešinec s Paříží nemá vůbec co dělat, měli sto chutí zařadit zpátečku, ale když už tam byli, tak se tam prostě většinou i usadili…

Ale zpátky k Mary – ta si vystudovala Newyorskou státní univerzitu ve Fredonii, odchodila si divadelní školu a připojila se k divadelnímu spolku Long Wharf, se kterým spolupracovala více jak 20 let. Jako divadelní herečka se ukázala být velice schopná. Hrála na Broadwayi – například ve hrách Execution of Justice, The Heidi Chronicles nebo Summer and Smoke. V roce 1980 za své účinkování ve hře Still Life získala cenu Obie.

Ve stejném roce si také poprvé zahrála v televizi, a to v telenovele As the World Turns. Před kamerou se ale zpočátku objevovala jen sporadicky (většinu času trávila na divadle). Další roli si proto střihla až o dva roky později v televizním filmu Money on the Side. O další dva roky později do toho praštila se snímkem Garbo mluví a podstatnou rolí v seriálu E/R (pozor, zatím nejde o Pohotovost – tenhle počin je starší a na obrazovkách vydržel jen jeden rok). I tak ale do začátku devadesátých let natočila jen tři další filmy (Odvaha, Matewan, Hříšný tygr) a jednu epizodu seriálu A Man Called Hawk.

V roce 1990 přišel zlom – po více než 21 letech účinkování převážně na divadle a v televizi se objevila v roli “Stojí s pěstí” – rodilé Američanky vychované indiánským kmenem Siouxů – v Costnerově oskarovém filmu Tanec s vlky. Zajímavé je, že ačkoli zde hrála adoptivní dceru postavy “Kopajícího Ptáka” (v podání sedmatřicetiletého Grahama Greena), bylo tehdy Mary samotné 37 let. A nejen to, byla dokonce o dva měsíce starší než Green a jen o dva roky mladší než její filmová adoptivní matka Tantoo Cardinalová. McDonnellová byla navíc prý tak strašlivě nervózní z připravovaného natáčení postelové scény s Costnerem, že žádala, aby byl upraven scénář a celá scéna seškrtána tak, aby nebyla tak hrozně sexy. Jak se jí tenhle nárok podařilo u režiséra protlačit posuďte sami. Tak jako tak se ale Mary mohla radovat. Za svůj výkon si nakonec odnesla nominaci na Oskara pro Nejlepší herečku ve vedlejší roli.

Následovaly další role v dalších filmech, u nás poměrně neznámých: Grand Canyon, Slídilové, Skutečný život v Belle Reve, The American Clock, Lanaři nebo zfilmovaná klasika americké literatury O Pioneers! V roce 1992 si ale zahrála v dramatu Passion Fish, za který si odnesla další nominaci na Cenu Akademie. Vtipné je, že i po dvou nominacích na Oskara Mary s manželem i nadále docházela na hodiny herectví – jako by to snad potřebovala.

V roce 1995 získala velkou roli v seriálu High Society a o rok poté se objevila v roli První dámy ve Dni nezávislosti. Přes početné další role se dostaneme až do roku 2001, kde za zmínku stojí její účinkování v kultovním hitu Donnie Darko a také její nastoupení do seriálu Pohotovost (konečně ta naše pravá ER, hrála tu Eleanor Carterovou).

V roce 2003 byl v podobě tříhodinové minisérie vzkříšen populární sci-fi seriál ze sedmdesátých let Battlestar Galactica, ve kterém si Mary  zahrála ministryni školství (a pozdější Prezidentku přeživšího lidstva) Lauru Roslinovou. Za svůj výkon v téhle roli sklidila nadšené kritiky a i minisérie zvedla takovou vlnu pozornosti a chvály, že se ji televizním stanicím Syfy Channel  a Sky podařilo o rok později rozběhnout v podobě klasického seriálu. Tomu minisérie v podstatě posloužila jako pilotní díl. Seriál na obrazovkách vydržel čtyři roky a Mary se díky němu proslavila po celém světě.

V letech 2008 a 2009, tedy v době, kdy ještě pilně pracovala na Battlestar Galactice, si Mary třikrát zahostovala v Chirurzích. Ihned po skončení své sci-fi kultovky Mary nastoupila do seriálu Closer. Mezi lety 2009 a 2012 se v něm objevila v celých 26 dílech. Krom toho si i zahrála ve filmech Margin Call nebo čtvrtém Vřískotu. Od té doby jste ji mohli vidět například v seriálu Major Crimes.

Mary je od roku 1984 provdaná za hereckého kolegu Randleho Mella, se kterým má dvě děti – Olivii a Michaela. Žijí v Kalifornii v oblasti Pacific Palisades.

———————–

Vývoj postavy:

Dr. Dixonová byla kardiotorakální chirurg a Seattle Grace navštívila několikrát v průběhu páté sezóny. Po odchodu Dr. Hahnové Šéf Webber doufal, že se mu Dr. Dixonovou podaří zlanařit a ona v nemocnici přijme pozici vedoucího kardiologie. S tímhle návrhem za ní osobně zašel po její druhé návštěvě Seattlu, ale ona jej odmítla se slovy, aby se vrátil za správní radou a udělali jí lepší nabídku.

Dr. Dixonová je nesmírně talentovaný chirurg. Alex Karev ji jednou sledoval při operování a poznamenal, že má nejhbitější ruce, jaké kdy u kteréhokoliv chirurga viděl. Zároveň ji ale spolu se Šéfem a Baileyovou popsal jako “takovou jinou”. Tím samozřejmě narážel na fakt, že Dr. Dixonová trpěla Aspergerovým syndromem. Kolem tohoto onemocnění a jeho zachycení v Chirurzích se svého času v zámoří zvedla velká diskuse, takže si ho tady trochu podrobněji rozebereme. Nejdříve velmi hezká definice ze serveru nemoci.vitalion.cz:

Aspergerův syndrom je onemocnění, které řadíme do tzv. pervazivních vývojových poruch. Pervazivní vývojové poruchy jsou poruchy prostupující takzvaně vším – negativně ovlivňují pohybovou, řečovou, emotivní, kognitivní (tj. poznávací a paměťovou) a celou psychosociální úroveň nemocného a znemožňují mu normální zařazení a adaptaci ve společnosti.

Aspergerův syndrom je v podstatě druhem autismu. Do pervazivních poruch řadíme kromě Aspergerova syndromu dále dětský autismus, atypický autismus, Rettův syndrom a hyperaktivní poruchu sdruženou s mentální retardací a stereotypními pohyby.

Příčina onemocnění není jasná. U Aspergerova syndromu se předpokládá stejná příčina jako u dětského autismu, a to jednak silná genetické složka, chybná funkce tvorby tzv. endogenních opioidů (vlastní tělem produkované tzv. hormony štěstí a látky ztišující, tlumící bolest – např. endorfiny apod.) a zvýšené hladiny serotoninu (serotonin slouží mimo jiné jako látka přenášející signály v mozkové tkáni, tlumí bolest, ovlivňuje emoce, paměť, spánek).

Aspergerův syndrom má mnoho společných znaků s autismem. Bohužel je však často odhalen pozdě nebo je diagnostikován jako jiné onemocnění a následně i chybně léčen. Je to z toho důvodu, že nemocní nemají poruchy řeči, jako je tomu typicky před třetím rokem věku u dětského autismu, nýbrž jsou v některých případech řečově nadaní a nadprůměrní.

Navzdory řečovým schopnostem, jim však chybí abstraktní myšlení, proto mohou mít děti problémy v některých předmětech ve škole, nicméně vynikají v učení se faktům, vzorcům a seznamům.

Inteligence je normální až nadprůměrná.

Typická může být pohybová neobratnost a podivínské chování. Lidé s Aspergerovým syndromem jsou poměrně společenští (oproti dětskému autismu, kde jsou nemocní uzavřeni do sebe), nerozumí však mimoverbálnímu projevu (řeči těla, tónu hlasu). Při komunikaci např. pominou výraz tváře a postoj posluchače, nereagují na gesta, připomínky, nedbají nezájmu posluchačů apod. Stále hovoří a jsou schopni v takovém stavu setrvat, i když už je nikdo neposlouchá.

Vyžívají se v rutině. Mají v oblibě každý den provádět své rituály, mít stále stejné postupy, stejný rozvrh dne, mohou vyžadovat stejnou cestu do školy či práce apod. Jakákoli neočekávaná změna pak může mít katastrofické následky a vyvolat rozhořčení, úzkost, depresivní náladu či jinou neobvyklou reakci.

Jedinci s Aspergerovým syndromem, podobně jako nemocní s dětským autismem, mají nějakou svou oblíbenou činnost, které jsou schopni věnovat velkou část svého času. Velmi často si pamatují dlouhé seznamy jmen, sportovních výsledků, telefonních čísel, počty a parametry čehokoli, co je zaujme. Zájem se může týkat sběratelství, ale též např. studia vesmíru, rozboru minerálních vod, sledování kamerových systémů, poplašných zařízení, únikových východů apod. Druzí lidé na takové chování pak pohlížejí jako na posedlost.

Aspergerův syndrom je také charakterizován výbušností, agresivitou při neúspěších a neporozumění, nutkavým chováním (obsedantností) až puntičkářstvím, tvrdohlavostí až revoltou.

Je důležité podotknout, že se jedná o inteligentní jedince, často nadprůměrně inteligentní. Mají však vážné komunikační problémy, přičemž sami tento problém nevnímají a nerozumějí mu. Časté konflikty, vztahové problémy, neschopnost si udržet práci patří ke steskům jedinců v dospělosti. Neumějí správně interpretovat signály z okolí a sami vysílají signály matoucí, což společnost není schopna pochopit a přijmout.

Jakmile se postava Dr. Dixonové v seriálu objevila, v podle mého názoru občas až příliš útlocitné Americe se proti jejímu ztvárnění zvedla vlna nevole. Kritici hulákali, že příznaky syndromu, se kterými postavu Mary McDonnellová hrála, se až příliš podobají autismu. Že je Asperger “v podstatě druhem autismu,” a že s ním “má mnoho společných znaků” v potaz příliš nebrali. Mary McDonnellová je výborná herečka a určitě se o všem řádně informovala. Najít správnou hranici mezi soucitným portrétem a pomýlenou karikaturou muselo být strašlivě těžké a pochybuji, že by svou přípravu jakkoliv odflákla. Prostě kritizovat umí každý.

S odstupem času se navíc dá říct, že všichni ti kritici mohli být rádi, že se Asperger alespoň trochu zviditelnil a napomohl tak všeobecné osvětě. Budu dál citovat ze stejného zdroje:

Důležité je onemocnění odhalit včas a zahájit vhodnou výchovu a vzdělávání, důraz je kladen na práci s rodinou a školním zařízením včetně psychologického vedení jedince.

Léčbu vede vždy dětský psychiatr (pedopsychiatr). Léky je možné ovlivnit pouze úzkost, agresivitu, depresivní nálady a poruchy spánku. Zatím nelze nijak léčit poruchy v komunikaci a sociální interakci.

Z dítěte s Aspergerovým syndromem vyroste dospělý jedinec s toutéž chorobou. Projevy onemocnění je však důležité naučit zvládat již v dětství, proto je tak důležité včasné a správné odhalení syndromu.

Diagnóza Aspergerova syndromu až v dospělosti je pak převážně osvobozující záležitostí a ospravedlňující všechny negativní prožitky a události v komunikační a sociální sféře v dosavadním životě.

Vraťme se ale k postavě Dr. Dixonové. Dr. Baileyová její stav kolegům lékařům popisovala tak, že měla Dr. Dixonová mít velké problémy s mezilidskou komunikací a s velkou radostí opakovaně vykonávat stejné věci – v jejím konkrétním případě velmi ráda vykonávala chirurgické zákroky na opravu poruch srdce. O něm věděla naprosto vše, co se vědět dá. Tyhle znalosti navíc často demonstrovala tím, že pacientům o srdci sdělovala všemožná fakta, popisovala jim detaily a vysvětlovala průběhy jejich zákroků, při čemž používala hory technických termínů, na které chudákům pacientům nestačily hlavy.

Jedna z věcí, se kterými si ale Dr. Dixonová nedokázala poradit, byl fyzický kontakt. Rodina jednoho pacienta se ji po úspěšné operaci jednou pokusila obejmout a ona z toho dostala tak silný záchvat panické úzkosti, až se musela okamžitě odebrat do společenské místnosti vedoucích. Zde se – nejdříve sama – pokoušela stlačit si hrudník natolik, aby jí klesnul krevní tlak a tep a ona se tak uklidnila, ale když to nezabíralo, vzala zavděk Mirandinou a později i Cristininou pomocí. Tuhle zvláštní metodu mimochodem, jak sama zmínila, odkoukala na jatkách, kde se krávy těsně před porážkou podobným způsobem mačkají, aby se uklidnily, nebyly vystresované a – drobný detail, který pozapomněla zmínit – jejich maso nebylo po porážce tuhé.

Při svých zákrocích si Dr. Dixonová obléká vlastní plášť a zakrývá si celou hlavu, jen škvírku pro oči si nechává volnou. Tohle jde opět ruku v ruse s jejím Aspergerem, který se občas vyznačuje všemožnými obsedantně-kompulzivními poruchami.

Dr. Dixonová nemocnici Seattle Grace navštívila celkem třikrát. Po své první návštěvě odjížděla s velmi negativními pocity vůči Dr. Baileyové, protože měla pocit, že si z ní Miranda buď dělala srandu nebo jí manipulovala. Při své druhé návštěvě ale na tohle vše, zdá se, zapomněla.

Během své třetí návštěvy opět – a tentokrát definitivně – odmítla Richardovu nabídku stálého zaměstnání v Seattlu. V jedné z vystřižených scén ale souhlasila s tím, aby si v nemocnici uchovala určitá privilegia a mohla tam občas dojíždět vykonávat zajímavé chirurgické zákroky. Zároveň se velmi kladně zmínila o Cristině a Mirandě, které jí prý toho dne velmi pomohly dostat se z krize (tím narážela na ono slavné uklidňující objetí).

Ačkoliv ale Dr. Dixonová do Seattlu tedy mohla kdykoliv přijet si zaoperovat, od páté série jsme ji v seriálu již neviděli.